Profesionální hudebníci se teď chytají za hlavu a já pokorně přikyvuju. Popsala jsem to tak, jak notám rozumíme my, amatérští zpěváci. Hudba nás neživí, za naši hudební zdatnost by nám nejspíš ani nikdo nezaplatil, máme za sebou právě tolik roků „hudebky“, abychom učetli svůj part. Ale zpíváme rádi – a kromě toho, prosinec je tak trochu náš čas.
120 zpívajících mužů
Říká se, že poslední místo, kde si v Česku společně zazpíváte, je v kostele. Ale to není tak úplně pravda. I v tak sekularizované zemi, jako je ta naše, potkáme na vánočních trzích sborečky a sbory, jak prozpěvují o Ježíšku, dudlajdá, do kulturáků, muzeí a domovů pro seniory pozvou nějakou tu „Canticu“, „Veselou píseň“ a jak se všechna ta nadšenecká uskupení jmenují, na návsi u betléma zazpívají falešně, ale s chutí místní zastupitelky a na „Hlaváku“ v Praze bude taky letos (už po pětadvacáté!) těsně před svátky Rybovka, kterou si sem společně přijedou zahalekat zpěváci ze všech tratí.
Madona, která unikla odsunu. Vzácná socha je k vidění v Anežském klášteře |
Při bližším pohledu totiž právě sborový zpěv kvete u nás docela zdárně. Zdaleka nejen ten profesionální a na „poloprofi“ úrovni. Jan Ludevít Lukes, který roku 1861 vydobyl z lůna probouzejícího se národa 120 mužů, aby z nich utvořil veřejný pěvecký spolek Hlahol, by si to možná nemyslel.
Svůj sboreček, i když třeba o řád méně početný, má ale kdekterá základní škola. Zpívají středoškoláci, univerzitní studenti, dokonce i studenti univerzity třetího věku: připomenutý Hlahol mimochodem každý rok spolupořádá pro sbory zpěváků-seniorů podzimní pěvecké setkání. Zpívají lidé všech profesí, kteří prostě pějí rádi, i když jsou podstatně nadanější třeba na bezpečnostní systémy nebo na pastování oliv – ve společném zpěvu se totiž hodně ztratí.
Samozřejmě se zpívá po kostelích a modlitebnách, protože tam to tak nějak patří k věci. Ve „sborečcích“, „scholách“, u „kytarovek“ a zpěvů z Taizé se tam dala dohromady nejedna harmonická dvojice.
Všechny ty oblíbené kousky
„Chodit do sboru“ je víc než koníček. Zpěváci jako by se tím učili tajnou řeč. Ač jeden z „Radosti“ a jiný zase dejme tomu z „Ave“, na potkání vědí, jaké to je trpět v rychlých částech „Stabáče“ a které noty jim „spadly pod pult“ v „Magnificatu“, jestli už letos odzpívali Adeste a zda před Vánoci zařazovat i All You Need is Love, nebo se to přece jenom nehodí.
Narazí-li na sebe například libovolní S a T, dokážou si po úvodních formalitách (“jak se jmenuješ?“ – „máš už přítele?“ – „z kterého sboru jsi?“) přenotovat přímo na ulici kousek Moravských dvojzpěvů, protože v těch taktech s tím „širé pole projížďali, až sa k děvčati dostali“ se ty hlasy tak krásně proplétají.
Zpěvem proti samotě
Navíc je amatérské zpívání v životě i dobrým opěrným bodem. Studentka, která přijde po maturitě do Prahy, se rozhlédne po vhodném sboru, a hned si díky svému mezzosopránku najde pár kamarádů, se kterými potom chodí do hospody a debatuje s nimi o cytoplazmatické membráně (ano, i pražští medici mají svoje školní sbory).
Sezona výstav betlémů je tady. Dívat se na ně v nás vyvolává dětské vzpomínky |
Anebo z opačného cípu života, třiadevadesátiletá paní Drahoslava mi v létě na pouti v Prachaticích vyprávěla, jak od svých třinácti zpívala soprán v tamním kostele. Teď, když už nevyjde schody na kůr (Schodiště, aha! Tak přece jen tu i tentokrát je! Ono to na kůr, ba ani na světské pódium jinudy ani nejde), našla si spolupěvce mezi místními důchodkyněmi. Jejich sboreček vede pěkně v přízemí bývalá paní učitelka.
„Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti,“ hlásá prapor Hlaholu. Zpěvem proti osamělosti, chce se doplnit. Protože ve sboru jsou ty hlasy hned čtyři – S, A, T a B. Aspoň tedy většinou: nejsme Bambini, brněnský „Filharmoňák“ ani Bohemiachor, bereme, co je, třeba i žádný tenor anebo dámy v basu. Ale děláme to s radostí. A teď před Vánoci třeba i k radosti těch kolem.
