Tentokrát se stejně naparovali ti zprava s těmi zleva. Hovořili plamenně o hanebném ponížení národa z Bruselu nám vnucenými kvótami a ohrožení národní suverenity a bezpečnosti státu. Člověk by se mohl domnívat, že došlo k těžko odčinitelnému hříchu, kalibru přímo ontologického. Hřímající poslanci a poslankyně se vzrušením selhávajícím hlasem národu ukázali, jak hájí jeho zájmy, a jak oni, kdyby mohli, vybojovali by pro nás mnohem více místa na slunci, a jak současná vláda koná hanebně a vlastně vlastizrádně.
Sněmovna chce lepší ochranu vnější hranice unie. Odmítla trvalé přemísťování uprchlíků |
Smutná ilustrace oprávněnosti onoho klausovského plevelného slůvka „vnímání“, kteréžto je intelektuálním výkonem první signální soustavy, což v této souvislosti, vztažmo k pojetí demokracie, bylo ilustrováno měrou snad až přespříliš vrchovatou.
A nad tím vším zazněl hlas člověka, který se zřejmě probral ze svého příslovečného spánku, který mu však usnadňuje přestát ve sněmovně chvíle intelektuálně i mravně podlimitní, a navázal na demokratické tradice staré a ještě starší, jak píše básník, a pronesl:
„Byli jsme demokratickým způsobem přehlasováni a jsme členy EU tak račme to přijmout místo abychom tu trávili čas nepřetržitým remcáním...“
SCHNEIDER: V táboře a číslování problém nespočívá. A pryč s monokulturou |
Ano, Karel Schwarzenberg vytáhl ze svého repertoáru to, čím si získal respekt i u svých zavilých nepřátel, totiž demokracií nikoliv povrchově vnímanou, ale demokracií zažitou. Demokracií vědomou si toho, že je systémem, v němž je paradoxně téměř vždy většina neuspokojena – část z těch důvodů, zbytek z důvodů přesně opačných. A že žít demokracii znamená odhodit rozmazlenost, frockovské držkování, vzpupnost, populismus, sobeckost, neodpovědnost, soběstřednost, samolibost a mnoho dalších atributů, které nám poslanci a poslankyně předvádějí v přímém přenosu.
Jenže je tu vždy nějaké jenže. Lze si totiž jen přát, aby podobně noblesně Schwarzenberg hájil legitimitu demokraticky zvolených institucí všeobecně, bez ohledu na subjektivní (ne)oblibu. Tedy nejen v situacích, v nichž udrží nadhled, ale i v situacích, v nichž se mu (a nejen jemu) tohoto výdobytku civilizace nedostává. Lze si proto přát, aby proti libovůlné svévoli principiálně hájil například i ty kdysi demokraticky zvolené představitele ukrajinské, taktéž syrské, irácké, íránské, libyjské a vůbec všechny ty, v jejichž zemích chce někdo zvenčí dělat pořádek takovým způsobem, až jde prostým občanům o život. Ať si o těch demokraciích a představitelích myslíme své. To je zase naše právo – a jejich právem je naopak to, co i my bychom si nechtěli dát líbit, totiž aby nám do toho někdo strkal rypák.
Ona totiž pravdivě žitá demokracie strašlivě nesnáší dvojí měřítka.
