28. září 2016 12:48 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

SCHNEIDER: Režim si procesem s Plastiky zadělal na ještě vážnějšího oponenta

Kapela The Plastic People of the Universe | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kapela The Plastic People of the Universe | foto: archiv LN - Jindřich Mynařík

Před čtyřiceti lety, 23. září 1976, byl vynesen rozsudek nad mladými lidmi z prostředí undergroundových skupin Plastic People a DG 307. Téhož dne současně a velmi netradičně oslavili své narozeniny dva v kauze zainteresovaní básníci.

Jaroslav Seifert se spolu s Václavem Černým, Janem Patočkou, Karlem Kosíkem, Václavem Havlem, Ivanem Klímou a Pavlem Kohoutem zastal neznámých vlasatců z undergroundu, kteří ve vazbě čekali na soudní proces kvůli údajnému výtržnictví, spočívajícímu v hraní hudby podle svého vkusu. Vzhledem k nemožnosti publikovat svůj protest v Československu adresovali 16. srpna 1976 otevřený dopis německému spisovateli Heinrichu Böllovi, který jej nechal otisknout ve Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Pro každý režim s totalitními rysy je projevená solidarita velmi nepříjemnou výzvou. Signatáři tohoto dopisu přímo uvedli, že odmítají přijmout statut jakýchsi prominentních, (ohlasem ve světových médiích před represemi) „chráněných zvířat“ a smířit se mlčky s tím, že jiní, méně „chránění“, by mohli být bez povšimnutí kulturního světa souzeni jako kriminální zločinci.

Druhý ze zmíněných básníků, Ivan Martin Jirous, pak v den svých narozenin odešel od okresního soudu pro Prahu–západ v Karmelitské ulici v klepetech, s nadílkou půldruha roku v kriminále.

Ujetá reakce režimu

Někdo by mohl podlehnout dojmu, jako by se v onom prvním podzimním dnu symbolicky shlukly některé rysy mnoha odlišných osobností, narozených v tentýž neobyčejný den. Něco z bojovnosti generála Karla Kuttelwaschera, kreativity Františka Kupky, Josefa Váchala, Romy Schneiderové, Františka Filipovského, Martina Růžka, Ray Charlese, Bruce Springsteena a Johna Coltranea, snad i stín tragických osudů Alda Mora či Grigorije Zinovjeva. Portfolio to je jistě příznačné až přízračné, a úvahy na toto téma lákavé, leč před těmi 40 lety mocně zafungovalo něco mnohem prostšího. Blbost umocněná Stranou.

Těžko jinak nazvat tupou reakci režimu na vzpurné máničky, „narkomany a otcovrahy“, chlemtající pivo s fernetem a deklamující podivné (nepochybně protistátní) říkanky o blbých jepicích, úporné zácpě, ranním ptáčeti, podivuhodném mandarinovi a magických nocích.

Reakce režimu byla tak ujetá, že se nedá zapomenout. Nejen současná a nejen naše společnost ji ale chvílemi připomíná svou neschopností nalézt a použít paradoxní řešení. Trestněprávní orgány mnohde na světě tak dobře rozumí soudruhům, kteří to tenkrát měli s těmi podvraťáky jasně vymyšlené (ostříhat, zavřít a do dolů)! Ono se asi i trocha moci lepí na mozek, takže je těžké nezpitomět.

A co se vlastně těm strejcům procesem s Plastiky podařilo? Neuvěřitelné věci! Například vybudit solidaritu „vyslovených umělců“ (řečeno s Evženem Brikciusem) s neznámými dělníky. Dát dohromady lidi, kteří by v životě neměli šanci se sejít. Takto jsme poznali například Gertrudu Sekaninovou-Čakrtovou, nebo Františka Kriegela, který byl vždy o přestávce onoho soudního přelíčení na chodbě nabrífován advokáty a pak v klidu kolem sebe shromážděným přátelům souzených (děvčata si cíleně pouštěl blíž k tělu, všiml jsem si mimoděk) komentoval průběh procesu a dodával i mnoho dalšího, co se kolem nenápadně se potulující muži s typickými „buzi-taštičkami“ snažili zaslechnout.

Byl tam i Pavel Landovský, kterého na chodbě pozdravila soudkyně Vinčarová, avšak po Lanďákově otázce „tak to děláš ty?!“ jen sklopila řasy a celá povadla.

Prostě režim – nota bene v kontextu rok předtím v Helsinkách podepsaného Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě – se zachoval jako slon v porcelánu. Zavdal příčinu ke spravedlivým stížnostem, dal dohromady vzdělané a zkušené s mladými a odvážnými, a tím si zadělal na Chartu 77, na jejíž vznik reagoval podobně hystericky. Nu, pravda, výsledky dění po oněch 40 letech si asi mnozí představovali jinak, nicméně něco jedinečného tu vzniklo, a nemělo by být zapomenuto.

Mým výsostným zážitkem bylo jediné setkání s profesorem Patočkou, který si počátkem roku 1977 přišel do Ječné k Němcovým poslechnout ony umělce, kterých se zastal z důvodů morálních. Nyní byl zvědav na jejich projev umělecký. Plastic People pan profesor přetrpěl statečně. Byl jsem zvědav, jak hluboká je jeho zásobárna trpělivosti a tolerance, když spustili DG 307. Pak to přišlo – Zajíčkův voice-band „Svatí“. Když skladba dozněla, profesor Patočka mlčky, s respektem pozdvihl číši. Kruhy se protnuly. Potvrdilo se mu, co zřejmě tušil. Intuice ho nezklamala. Vždyť Pavel Zajíček v té době za ten text ještě bručel v kriminále.

Autor byl v letech 1977–1978 členem skupiny The Plastic People of the Universe.

Jan Schneider

Autor

Jan SchneiderČlánky

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz