Řekněme si to na rovinu: cokoli v naší zemi kdekoli vystavíte o Trnkovi, bude návštěvnicky úspěšné. Na jeho obrázcích a filmech vyrostlo několik generací a i pro dnešní děti patří trnkovský Špalíček, Zahrada nebo Tisíc a jedna noc k základní výbavě. Když galerie v anotaci slibuje zážitek „dětským divákům i pamětníkům všech generací“, nelže.
Mezi desítkami vystavených ilustrací, soch, loutek, obrazů nebo filmů si každý z nich najde svou trnkovskou romantiku, svou Zuzanku, Broučka nebo Květušku, jejichž dědictví tak zdatně rozvíjí umělcova dcera Klára se svým nostalgizujícím Studiem Trnka.
Ostatně, i Jan Trnka, další z potomků, který je spolu s Martinou Vítkovou kurátorem této výstavy, v předmluvě ke katalogu ladí na tuto notu vzpomínkou na společné hry s otcem na indiány, obrázkem velikého indiánského náčelníka, který bere malého chlapce za ruku a spolu s ním se vydává do velkého vzrušujícího světa.
Co ale zůstává trochu ve stínu tohoto prvního plánu, je Trnka děsivý. A hned se přiznávám: jsem zaujatá. Broučků jsem se bála ještě předtím, než mi přišlo do ruky vydání s Trnkovými ilustracemi, ať už to byly ty první, jednodušší, z roku 1941, anebo ty klasické z roku 1968. Strašila mě i exprese Hauffovy Karavany, kdy mi šel mráz po zádech i ze samotného líčení znetvořeného Malého Muka či noční rvačky duchů na prokleté arabské lodi – tím spíš, když je doprovodilo celostránkové vyobrazení zmasakrovaných těl a valících se vln.
Ponrava, cvrčík, ploskoroh. Nějak nám ubývá toho, co bzučí, třepetá se a štípe |
Příliš nepomáhalo ani to, že nemrtvého v popředí se zakrvácenou arafatkou na hlavě jsme s bratrem posměšně překřtili na „Utěrku“. Starému zlému kocourovi ze Zahrady čišela z očí a vyceněných zubů kromě toxoplazmózy i zákeřná zloba – a co teprve Trnkovy loutky?!
Kybernetická babička z roku 1962 koncentruje v půlhodinovém formátu všechnu hrůzu technologií vymknutých kontrole tak, že ještě chvíli poté dobře nespíte. Totéž lze říci o Ruce, o tři roky mladší, která pro změnu tematizuje tlak totalitarismu. Ne náhodou byl tento poslední Trnkův film po roce 1968 zakázán a uzamčen do trezoru.
Pohádky jako horory
Trnkova schopnost exprese a ponor do temných vln se reflektují málokdy, co táhne, je Trnka líbezný. Ani ten by ale bez tohoto „stínu“ nefungoval a i jeho sladké ilustrace jsou zkušeností s ním podezděné. Jeho figury jsou vždy v dynamickém pohybu, a ten je nejednou na hraně boschovské přepjatosti a grotesky. Dobře je to vidět na několika ukázkách Trnkových časopiseckých karikatur z třicátých let.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás |
Jeho tváře ve zkratce vystihují veškerou energii emocí, anebo naopak jejich naprostou absenci: ve třetím, podstřešním patře expozice se nechvíli zadívejte do obličeje loutce Dona Quijota – tragického hrdiny filmu, který se nikdy nerealizoval, protože pro nastupující normalizátory byl coby feudál neakceptovatelnou figurou.
Primordiální působivost odvěkých přírodních sil pak má třeba Trnkovo zachycení masopustního průvodu ze čtyřicátých let nebo dřevěná plastika Kozlíka symbolizující podzim a bůhvíco dalšího ještě z let šedesátých. Kurátor Jan Trnka si je toho vědom. Sám poukazuje na to, že i mnohé z pohádek, které jeho otec doprovodil ilustracemi, jsou vlastně horory: vždyť třeba Červená Karkulka a Perníková chaloupka vrcholí dosti děsivou smrtí. A to nemluvíme o Grimmech nebo právě o arabských pohádkách z Hauffa.
Je tak možná škoda, že jen v rovině plánů zůstal záměr amerického producenta Billa Snydera, aby právě Jiří Trnka spolupracoval na animovaném Hobitovi podle předlohy J. R. R. Tolkiena. Od Jacksonovy nedávné trilogie by se asi pořádně lišil a hrůza Temného hvozdu a draka v srdci hory by se o to víc zadírala pod kůži, oč méně by byla explicitní. Ale kdo ví.
Takže svůj běh po trnkovském schodišti vlastně končím tam, co minule. U strachů, které nám leží někde u žaludku, a u způsobů, jak je vyslovit, prožít a vypustit. Ve Ville Pellé to jde ještě do konce srpna, ale nějakého Trnku určitě máte také doma v knihovně. Stačí natáhnout ruku.
