Takže do Německa nebudou mířit už jenom inženýři nebo lékaři jako dosud, ale třeba i řemeslníci. Koaliční dohodu obratem posvětila vláda a vzhledem k její přesvědčivé většině v parlamentu je jisté, že v dohledné době vstoupí v platnost. Tempo, s jakým se vládní sociální demokraté a obě křesťanské strany dokázali dohodnout, je v přímém kontrastu s tím, že se okolo tématu pracovní migrace vedla v Německu řadu let silně ideologická debata. Zatímco levice prosazovala politiku „otevřené náruče“ podle zásady, že každý, kdo do země přijde, má mít také nárok na práci, konzervativci to odmítali s poukazem na to, že Německo prý není přistěhovaleckou zemí srovnatelnou například s Kanadou nebo Austrálií. I z Německa v minulosti lidé odcházeli za lepším životem. To bylo ale naposledy v minulém století. V posledních desítkách let se naopak stalo magnetem pro migraci.
Jenomže není migrace jako migrace. Když se Německo před třemi lety muselo vyrovnávat s příchodem tisíců běženců denně, viděli v nich mnozí z kapitánů německého průmyslu, kteří řadu let naříkali nad nedostatkem kvalifikovaného personálu, univerzální řešení. Brzy se ukázalo, že jejich očekávání byla nereálná. Takže v Německu stále ještě chybí odhadem statisíce kvalifikovaných pracovníků.
Řekne-li se migrace, býváme často svědky situace, že jsou do jednoho koše házeni ti, kdo utíkají před pronásledováním, spolu s lidmi, kteří přišli za prací a lepším výdělkem. Nový německý zákon má sjednotit x dílčích pravidel platných pro různá odvětví. Z pohledu Německa je to logické. Pro jeho nejbližší sousedy nastal nejvyšší čas zamyslet se, co udělat, aby u nich ještě vůbec někdo chtěl pracovat.
