Katalyzátorem autorovy kritiky bylo nedávné vrácení zákona o zbraních a střelivu Poslanecké sněmovně, čímž Senát podpořil zakotvení zákazu tlumičů pro krátké zbraně. Dle mého názoru se jedná o krok správným směrem a není mnoho objektivních důvodů, aby civilisté něco takového potřebovali – a to říkám jako člověk, který sám rekreačně střílí a navštěvuje střelnici.
Senátoři by se neměli příliš vzpouzet vůli poslanců. Může se stát, že je volit už nikdy nikdo nepůjde |
Častým argumentem je ochrana sluchu střelců, ale hlavním úkolem státu není chránit komfort menšiny, nýbrž zajištění bezpečí většiny, zejména pokud existují alternativní možnosti jako například ochranná sluchátka. Důvodů pro zákaz tlumičů je totiž celá řada a divím se, že se i přes narůstající počet útoků střelnými zbraněmi po celém světě stále ještě najdou lidé, kteří dokážou jejich držení obhajovat.
Tlumiče výrazně snižují slyšitelnost výstřelu a tím i možnost včasné reakce na případné útoky. Už jen tento argument by měl být zcela dostatečný. Autor proti tomu namítá, že když bude zločinec tlumič chtít, stejně si ho nějak opatří, to je možná pravda, ale proč bychom mu tuto snahu měli ulehčovat?
Jedny volby a všechno je jinak
Toto však není meritem mé reakce, tím je autorova kritika Senátu a jeho potřebnosti. Ta se opírá převážně o nízkou volební účast, jež prý podkopává jeho legitimitu. Autor také vyjadřuje nespokojenost s tím, že zákony, s nimiž on sám nesouhlasí, jako například konsolidační balíček či změna dávkového systému, Senátem bez problému projdou a jiné, které podporuje, sněmovně vrátí. Takto bychom mohli pokračovat do nekonečna, bude tedy lepší to stručně shrnout.
Senátoři si přejí omezit tlumiče na zbraních, vrátili návrh poslancům |
Autor má za to, že Senát by měl hrát poslušné druhé housle Poslanecké sněmovně a odmávat všechno, co senátorům od poslanců přijde pod ruku, anebo musí být naplněn „činorodými“ senátory, kteří by Senát posunuli do jakési „první ligy“. Jinak je jeho význam nicotný a nejlepším řešením by bylo jeho zrušení s tím, že v současné podobě jde pouze o politický, skvěle placený a drahý důchoďák, kdy vám stačí pár tisíc hlasů, abyste si na závěr kariéry zajistili teplé místečko.
Byť v určitých aspektech s autorem souhlasím, proti samotnému jádru článku, kterým je doporučení Senát zrušit, se musím velmi ostře ohradit. Jistě, Senát v současné podobě má své mouchy, dokonce jich není málo, ale pro najití hlavního argumentu jeho existence nemusíme chodit daleko, jen kousek přes hranice, na Slovensko. To se po rozpadu federace vydalo jinou cestou a má zakotvenou jednokomorovou Národní radu. Po minulých volbách je však jasné, jaký má druhá komora v ústavním systému smysl.
Jedny volby a většina v jednokomorovém parlamentu stačily premiérovi Robertu Ficovi k tomu, aby během pár měsíců dokázal konsolidovat svou moc v celém státě – zrušil veřejnoprávní média, ovládl policii, otočil zahraniční směřování země o sto osmdesát stupňů, zrušil speciální prokuraturu a velmi kontroverzní novelou přizpůsobil trestní zákoník svému obrazu. A to vše bez možnosti jakéhokoli institucionálního odporu. Potřeba instituce, která by zabránila takovémuto uchopení moci a impulzivním změnám, je nesporná.
Senátoři schválili revoluci v sociálních dávkách. Místo čtyř bude jediná |
Jak Senát přiblížit celé zemi
A ano, souhlasím s tím, že Senát by potřeboval reformovat, jeho zrušení by však nemělo připadat v úvahu. Místo toho by se měl stát komorou virilní, tedy funkce senátora by byla spojena s jinou volenou funkcí. Jeho členy by tak mohli být například krajští hejtmani, primátoři a starostové velkých měst, rektoři univerzit a další. Tento způsob pro českou kotlinu není ani zcela neznámý, do roku 1918 takto byla volena část členů zemského sněmu. Navíc značná část senátorů už takto funguje dnes. Senát by touto reformou pomohl propojit politiku po celé zemi, lidé z regionů by měli blíže rozhodování v Praze a už by jim rozhodnutí přijatá parlamentem nemusela připadat jako něco jim vzdáleného a odtrženého od reality.
Je jasné, že takováto zdvojená funkce by na plný plyn byla velmi náročná, proto by Senát zasedal pouze sesiově (na jar a na podzim – pozn. red.) a měl možnost banální otázky nechat projít bez velkých průtahů tak, aby státní moc zůstala akceschopná. V zásadních otázkách by na druhou stranu přehlasovatelný vůbec nebyl. Tímto by se vyřešil problém s náklady na jeho provoz a fungoval by jako skutečná pojistka demokracie, rychlých změn a zvůle vládnoucí většiny.
Autor je studentem právnické fakulty
