Pro vysvětlení: termín ageismus poprvé použil americký lékař Robert N. Butler v roce 1969. Všiml si, že starší lidé čelí podobným předsudkům jako ženy nebo menšiny – jen se o tom tolik nemluví.
Dobře si vzpomínám, jak se mi v hodinách angličtiny spolužáci posmívali, když jsem učitelce na otázku „how old is your father?“ odpovídal po vzoru Paula McCartneyho „sixty-four“, tedy že mu je šedesát čtyři let; a na dotaz „what is his job?“ jsem odvětil „he is retired“, tedy že už je v důchodu. Bylo mi to líto, nechápal jsem, proč moje pravdivé a upřímné odpovědi působí směšně.
Čím jsem byl starší, tím víc jsem si všímal, že výsměch kvůli věku není žádnou dětskou krutostí, která vyprchá s pubertou – v určitých (egoistických) kruzích uspěl ageismus jako běžná společenská norma. V MHD se starší cestující s pohybovými problémy musí složitě domáhat místa k sezení, zatímco kolem jsou mladí zdraví lidé, kteří „zrovna něco čtou“, dělají, že je nevidí nebo je klidně posílají do háje. Na sociálních sítích se sdílejí videa, kde si někdo dělá legraci z pomalé babičky v obchodě nebo z dědy, který marně bojuje s mobilním telefonem. A kolikrát slyšíte: „Už je starej, nemá smysl mu cokoliv vysvětlovat.“
Zaslouží si čeští a moravští senioři a seniorky třináctý důchod? Ano – a každý rok! |
Tohle není nadsázka – to je každodenní realita mnoha starších lidí. Neviditelnost. Zesměšnění. A nakonec i sociální vyloučení. Mladí často nevědomky opakují naučené vzorce: že staří lidé jsou přítěží, že jsou mimo, za zenitem, nepoužitelní.
Shodou okolností jsem minulý týden poslouchal na vlnách Českého rozhlasu Plus pořad Pro a proti, ve kterém byl jedním z hostů poslanec za hnutí STAN Martin Exner. A v jednu chvíli pronesl neuvěřitelnou větu: „Seniorů jsou tři miliony a je to, jak říkám, největší lobbistická skupina v Čechách.“
Řeč byla o tom, že některé kraje zavádějí slevy na jízdné v hromadné dopravě – mimo jiné i pro seniory. Pan poslanec to považuje za populistický krok, který si důchodci před volbami „vylobbovali“. Nebudu hodnotit ekonomické argumenty, ale tento výrok je sám o sobě urážlivě stigmatizující. Redukovat seniory na „lobby“, navíc nejmocnější v zemi – to je stejně absurdní jako cynické.
Zelení na pirátské lodi. Volíte Babišův populismus pro seniory, či Hřibův pro mladé? |
Kam až to může vést? Určitě si pamatujete na pandemii covidu. Nejen na prázdné ulice, ale i na vyprázdněné malthusiánské příspěvky v diskusích pod články: „Stejně umírají jen senioři.“ „Proč kvůli nim ničit ekonomiku?“ „Je to jen přirozený výběr.“ Jako by se lidé přestali ostýchat říkat nahlas, co si celou dobu mysleli: že staří jsou přítěží. Ageismus už se neukrýval ve výsměchu, v ironii; stal se programem.
Před pěti lety jsem napsal ostrý komentář proti všem, kteří během pandemie stigmatizovali stáří. A za svými slovy si stojím i po pěti letech, zvlášť po slovech poslance Exnera. Tahle země totiž musí být i pro „staré“, neboť bez úcty k seniorům naše společnost upadne do morálního bahna; utopí se v sobectví a ostrých loktech vyprázdněných machrů, pro které „kolťák za pasem“, balík peněz svázaných gumičkou v zadní kapse u kalhot, dvoustovka na tachometru či garáž plná limuzín jsou větší výhrou než úcta ke zkušenosti a radost z pomoci druhým.
