Něco ale víme a říci můžeme. Se šikanou se na našich školách bojuje přinejmenším od osmdesátých let. Ano, už „za totality“ se tenhle problém řešil. Po revoluci se problematika stala ještě důležitější a do různých návodů, metodik a kampaní proti šikaně se nalily desítky milionů korun.
Někdo může říci, že marně. Takto kategoričtí být nemůžeme, protože minimálně učitelé a ředitelé škol dnes teoreticky vědí, co se šikanou dělat a jak postupovat. Horší je to se zbytkem společnosti. Nejlépe to demonstrují snadno dohledatelné příklady, kdy například šikanu proti vůli bouřících se rodičů nechce řešit ani ředitel školy, ba ani zřizovatel v podobě úřadujícího starosty. Zodpovědní si nechtějí pálit prsty, pohodlnější je problém odsunout.
Aktérkami šikany v Hodoníně jsou jen dívky, policie prověřuje i vydírání |
Se šikanou je navíc problém v její reflexi, mnozí ji totiž vnímají podobně jako „mazáckou vojnu“, na kterou veteráni zhusta vzpomínají s nepochopitelnou nostalgií a tváří se, jako by týrání bližního patřilo neodmyslitelně ke každému kolektivu.
Postižení si zaslouží pomoct
Můžeme se spokojit s konstatováním, že jsme v posledních třiceti letech udělali hodně, ale že jsou okolnosti proti nám, protože se objevují spousty nových možností šikany? Nikoli, na internet a sociální sítě se můžeme jen vymlouvat. Anebo můžeme, jako třeba ředitel školy v Hodoníně: „Měl jsem tady okresního koordinátora pro řešení šikany a neshledal z naší strany žádnou závadu.“
Můžeme to parafrázovat následovně: naši žačku možná někdo šikanuje, ale není to nikdo z naší školy a tedy jsme z obliga. Obrazně řečeno, zločin se stal za hranicí „mého“ rajonu a tedy jsem bezmocný. Ne, to je špatně, šikaně se můžeme bránit všichni, samozřejmě jako rodiče nějakou účastí a v krajním případě i změnou školy, dokud nezavedou politici místní příslušnost všude a povinně.
Facky, plivance, tahání za vlasy. Šikanou dvanáctileté dívky se zabývá policie |
Šikana zjevně není problémem jen sociálně vyloučených lokalit, protože například Hodonín reprezentuje bohatou, konzervativní a stále ještě částečně bohabojnou jižní Moravu. Připusťme též, že šikana se netýká pouze škol, ale také rodin a to nejen rodin obětí agresorů. Nelze čekat, že šikanu „eradikujeme“ jako některé nakažlivé nemoci, bylo by to naivní. Lze však očekávat a vzhledem k prostředkům, které se na řešení věnovaly, možná i vyžadovat, pokud se někde objeví, aby se dostalo obětem i kolektivu patřičné a profesionální pomoci.
Potenciální problémy do budoucna
Smíření se s násilím jako způsobem komunikace znamená připustit jeho společenskou normalizaci, školní šikana sice není podobně mediálně frekventované téma jako třeba násilí na ženách, ale zakládá problémy do budoucna. Člověk, kterého v dětství týrali, se může v dospělosti sám stát týrajícím či násilníkem. Ostatně vidíme to například na migrantech, kteří přicházejí do Evropy ze společností, kde je násilí a agrese běžným způsobem komunikace i „řešení“ problémů, proto se k němu uchylují častěji.
Šikaně čelila roky, říká matka napadené dívky. Škola pochybení odmítá |
Na školu se dnes kladou obří nároky a učitelé si stěžují, často právem, nicméně pokud by ani kvalifikovaní a teoreticky připravení pedagogové nechtěli chtít řešit týrání svých svěřenců, pak to můžeme zabalit. Školy, které se k šikaně postaví čelem a řeší ji, si zaslouží veškerou společenskou podporu. Zavírání očí před násilím je součástí zla.
