Sečteno a podtrženo: prevence pokulhává, speciální školitelé mají své programy proti šikaně obsazené na měsíce dopředu a pak to končí v lepším případě přechodem na jinou školu, v tom horším sebepoškozováním, nebo dokonce pokusy o sebevraždu.
Facky, plivance, tahání za vlasy. Šikanou dvanáctileté dívky se zabývá policie |
Šikana se opět přelévá z internetového prostředí do podoby fyzických útoků a napadení. Děti své spolužáky bijí, nechávají je lízat a líbat boty, posmívají se jim, zamykají na toaletách. Posměšky, online šikana v podobě videí nebo výhružek ale i tak mezi dětmi dál zůstávají. A často se společně proplétají.
Mohlo by se zdát, že školy na svou výchovnou roli rezignovaly, někteří kantoři se jí doteď brání s odůvodněním, že oni přece mají vzdělávat v oboru a v předmětu, předávat znalosti. Jenže aby člověk v životě obstál, strohé znalosti mu nestačí. Musí umět fungovat ve společnosti, komunikovat a respektovat okolí. Je téměř pravidlem, že na těch školách, kde se šikanu daří kloudně řešit, působí kromě výchovného poradce (což je často jen učitel s minimálním úvazkem navíc) také školní psycholog a další podpůrné profese, třeba v podobně sociálního pedagoga.
Na škole v Hodoníně, kde šikanovali dívku, chtěla vraždit jiná žákyně |
Ten může chodit i do rodin a řešit problémy, které na první pohled nemají s výukou a chováním dítěte ve škole mnoho společného. Na ten druhý pohled je to ale právě domácí prostředí, v němž bývá zakopaný pes. Pokud dítě nemá klidný kout na přípravu do školy, pokud řeší nezájem rodičů nebo dokonce prvky domácího násilí, těžko se ve škole bude chovat jako vzorný žák. S tím vším umějí sociální pedagogové pracovat. A školní psychologové zase mohou dětem pomoci dostat se z nejhorších myšlenek a navést je na správnou cestu.
Místo dobré školy raději chodníky
Na to všechno samotní učitelé nestačí, i kdyby chtěli. Nezbývá jim čas a ani na to nemají potřebné znalosti a odbornost. A v neposlední řadě ani páky.
Zavírat oči před školní šikanou znamená podporovat šíření násilí |
Politici se sice tváří, že by takové podpůrné týmy ve školách chtěli, jenže se zbavují odpovědnosti za to, kdo takové lidi zaplatí. Konkrétně sociální pedagogové z balíku peněz pro školy prozatím úplně vypadli. Debata zatím není definitivně uzavřená, ale peníze státu chybějí a „někde se šetřit musí“.
Školní sborovny i vzdělávací experty takový přístup děsí. Zvlášť v době, kdy ministerstvo školství přišlo s návrhem, aby platy uklízeček, kuchařek a dalších nepedagogických profesí platily obce nebo kraje.
Školníci a kuchařky jako druhořadí pracující aneb Proč vláda ztrácí popularitu |
Zároveň na ně chce přehrát i výdaje za školní pomůcky nebo učebnice či další rozvoj učitelů. Převede na ně sice peníze, ale už neurčí mantinely, jak obnos rozdělit. Pokud by tedy i sociální pedagogy a další „bojovníky“ se šikanou a výchovnými problémy dětí najednou měly platit obce, bude to problém. Slovy expertů: jen se prohloubí nerovnost mezi školami – a tedy i mezi dětmi.
Zvlášť v případě, kdy starosta na malé obci dá peníze raději na opravu chodníků nebo na novou stříkačku pro dobrovolné hasiče, aby v dalších volbách posbíral politické body. Čest výjimkám.
