Mysleli jsme si, že máme všechno na háku, vzpomíná na ‚devadesátky‘ exguvernér ČNB Singer |
Bez ohledu na to, co si o pojmu montovna a jeho vhodnosti pro popis české ekonomiky myslíme, efekty koronaviru a opatřeními proti jeho šíření vyvolané ekonomické krize jen velmi těžko změní relativní konkurenční výhody české ekonomiky. Tím se také zřejmě těžko změní její pozice v oblasti tvorby a rozdělování v globální ekonomice vytvořené přidané hodnoty.
Právě pocit, že z této přidané hodnoty končí příliš málo v mzdách vyplacených v Česku, je přitom jádrem toho, co zrodilo pocit, že česká ekonomika je jakousi montovnou. Pro poněkud sofistikovanější rozbor je potřeba se nejprve zamyslet nad tím, co dnes představuje česká ekonomika a jak k tomu došlo, aby bylo možné ve větším detailu rozebrat, zda koronavirus může nějak podstatněji změnit situaci.
Nesmyslné představy
Pojem montovna ve svých zárodcích odrážel představu nekvalifikovaného a rychle zaškoleného českého dělníka, který na podinvestované a zastaralé tovární lince za mizerný plat vytváří cosi, co se v rukou nadnárodního výrobního kombinátu stane – nejspíš jinde než u nás – sofistikovaným výrobkem prodávaným s vysokou marží. Výrobek, který nebyl v Česku vyvinut a na jeho prodeji a marketingu se budou Češi podílet minimálně. A nyní co je realitou?
Česko je sice nejprůmyslovější stát Evropy z hlediska tvorby přidané hodnoty (součtu zisků a mezd), ale tím se zas tak dramaticky od dalších „nových“ ekonomik EU neliší. Sekunduje mu v tom nejen celá visegrádská čtyřka, ale i třeba v našich myslích stále agrární Rumunsko, které je z hlediska tvorby přidané hodnoty průmyslovější ekonomikou než Německo.
Stejně tak je nesmysl představa o podinvestovanosti, česká ekonomika je takřka každý rok mezi třemi nejvíce – ve vztahu k podílu na HDP – investujícími ekonomikami EU, v posledních letech často nejvíce investující.
Ani představa o nekvalifikovaném nebo málo kvalifikovaném Čechovi moc nesedí. Ve skutečnosti česká ekonomika místa pro nekvalifikované zaměstnance nebo zaměstnance bez maturity v průběhu let dost rychle ztrácí a přidává nová místa jen, pomaleji, pro maturanty a, velmi rychle, pro vysokoškoláky. Koneckonců Volkswagen má v Mladé Boleslavi vysokou školu a vývojová pracoviště jsou vidět v lecjaké továrně. A každý, kdo šel v posledních letech kolem montážních linek, si může pamatovat, že češtinu tam zas s takovou převahou, pokud vůbec, slyšet není.
Tajemství nízkých mezd
Je ale pravdou, že úroveň mezd se stále jen velmi pomalu dotahuje na úroveň našich německy mluvících sousedů, se kterými se tak rádi porovnáváme. A často pomaleji než u jiných „nových“ ekonomik EU. Jeden „viník“ je ale na ráně. V porovnání s V4 či dalšími máme nižší nezaměstnanost. Tento jev může být odrazem toho, že prostě čeští zaměstnanci i jejich odboroví předáci méně odvážněji vyjednávají. Takže se míň pracovních míst ztrácí, ale také mzdy tak rychle nestoupají. Nízká a snižující se nezaměstnanost ale také vede k tomu, že se v oficiálních statistikách odráží více zaměstnanců s nižší produktivitou práce, a tedy i nižší mzdou. Ne tak moc ve výrobě, spíš ve skladech a maloobchodních centrech.
Nízké mzdy ale mohou odrážet i vyšší úroveň daňových transferů přidané hodnoty do zahraničí. V této souvislosti má v sobě půvab nechtěného, že mezi hlavními proponenty konceptu české ekonomiky jako málo zainvestované montovny bez vývoje lze nalézt ekonomy a vedoucí pracovníky některých nadnárodních poradenských firem.
Naše nejbližší starost
V každém případě ale s ochotou razantně – razantněji, než se děje v jiných „nových“ ekonomikách EU – vyjednávat asi koronavirus těžko významněji pohne. Největší přínos k další změně situace tak lze asi nalézt v částečném návratu některých výrob „blíž“ Evropě. Na to si ale asi budeme muset počkat. Větší naději mi dává obecně velmi slušná schopnost zaměstnanců i manažerů českých výrobních firem improvizovat a učit se něčemu novému. To je dnes potřeba a může nám nějakou výhodu přinést.
Ve světle rozhovorů o propouštění odposlechnutých během mých víkendových cest po českých turistických atrakcích v posledních víkendech si ale troufnu tvrdit, že naše nejbližší starost bude o zachování každého pracovního místa v místních fabrikách. A tento můj pocit zesiluje i pohled na to, jakým hrozbám dnes čelí evropský automobilový průmysl. Je těžké být velkým optimistou v okamžiku, kdy si kontinent ničí poslední rozměrem stále velmi významné průmyslové odvětví, ve kterém je EU dosud schopno konkurovat výrobky s vysokou přidanou hodnotou.
Autorem je bývalý guvernér ČNB, předseda dozorčí rady Generali Pojišťovny, a. s..
