Pán se ale zatvářil, jako že jeho den není ani hezký, ani dobrý, a můžu za to hlavně já, načež se krokem, jakým se právě poražení boxeři odebírají z ringu, jen ještě o něco načuřeněji, vyklátil z kukaně, přeměřil si mě znechuceným pohledem od hlavy k botám a zase zpátky a pravil:
„Vidíte támhle tu ceduličku? Takovou modroučkou? Vidíte třetí šipulku odshora? Tak ta vám ukáže cestičku.“ Nedodal „do p-delky“, ale vsadím se, že by rád.
Měl pravdu. Cedule, která mým očím připadala spíš šedomodrá než modroučká, sloužila jako rozcestník. Byla od vrátnice vzdálená nějakých 30 metrů, a tak jsem na ní šipulky tak tak rozlišila, písmenka u nich jsem už vůbec nepřečetla, ale usoudila jsem, že je bezpečnější to panu vrátnému věřit.
… a u Lidlu doleva. O „Jednotě“, které se říká U Bursíků, a jiných navigačních bodech |
„Šipulka?“ zaradovala jsem se. „To jsem ještě nikdy neslyšela. Kouzelné slovo. Tak díky!“
„Není zač,“ pravil temným hlasem a zalezl.
Došla jsem k ceduličce se šipulkami a skutečně na ní našla jméno televizní společnosti, kterou jsem hledala. Vydala jsem se přikázaným směrem. Po třech stech metrech se ale cesta proměnila v hrbolatý úhor a žádná šipulka nebyla v dohledu. Naštěstí v úhoru zela díra, ze které trčelo půl pána s krumpáčem.
Pán, když jsem se ho zeptala na cestu, mi mile poradil, že musím zabočit doprava a ujít dalších 300 metrů. Pak se mu zazdálo, že váhám a nevím, kam se přesně dát, a tak vylezl z díry a doprovodil mě.
Tenhle byl na rozdíl od pana vrátného bodrý a hovorný. Zdálo se dokonce, že ho má přítomnost příjemně vytrhla z nudy. Vysvětlil mi, že on tu nekope, on jenom pokopává – už včera narazil na jakési trubky a kabely, vedení vody a elektřiny či čeho, a nic z toho nechce prokopnout ani překopnout. Nudí se. A nejradši by do toho kopnul.
Bylo mi v jeho společnosti dobře, ale po padesáti metrech nám došly konverzační náměty. Zoufale jsem se vyhýbala slovům jako „Ukrajina“, „válka“, „migranti“, případně „feministky“ či „gender“. Nechtěla jsem si příjemný dojem ničím pokazit.
Nejradši bych do toho kopnul. Jednejme se spotřebiči jemně |
A tak jsem se mu svěřila se šipulkou a prapodivnou mluvou pána z vrátnice.
Pána z díry to rozhořčilo. „Já ho znám! Toho chlapečka s mozečkem vymatlaňoučkým. Nic nedělá, sedí si v boudičce a varlátka se mu z toho zapařily. Je to debílek. Hned bych se mu zálesáckou botou prošel po tý jeho držtičce.“
A vrstvil na pána z vrátnice další a další zdrobněliny. Tvářil se u toho krvelačně. Cesta nám rychle uběhla.
A já si od té doby lámu hlavu, jestli některý jiný jazyk dokáže vytvářet víc a lepších arogantních zdrobnělin než moje mateřština, anebo čeština zas jednou vítězí.
