Signatáři dopisu charakterizovali současný ruský režim jako „hlavní zdroj nepřátelských zpravodajských, vlivových a dezinformačních aktivit na českém území“. Neskrývali zároveň svoje obavy, že aniž by iniciativa mohla české straně cokoli pozitivního přinést, skýtá „skvělou příležitost pro nepřátelskou ruskou propagandu“.
Dnes, s odstupem necelých sedmi měsíců, můžeme tvrdit, že tato varování zůstala nevyslyšena. Co víc – rizika, na než výzva upozorňovala, začínají nabývat čím dál zřetelnějších obrysů.
‚Platforma pro dialog‘
V souladu s memorandem, jímž bylo toto fórum zřízeno, má jít o „platformu umožňující široký, otevřený a konstruktivní dialog a rozsáhlé mezilidské kontakty v oblasti dvoustranných vztahů a také aktuálních otázek zahraniční politiky a mezinárodních vztahů, jež jsou předmětem společného zájmu“.
Jan ŠírAutor působí jako výzkumný pracovník katedry ruských a východoevropských studií IMS FSV UK. |
Ustavující dokument předpokládá, že se zasedání fóra budou konat každoročně. Každému mají přitom dominovat dvě hlavní témata.
Pro první zasedání tohoto fóra, naplánované již na tento čtvrtek, zvolila ruská strana téma „spolupráce v oblasti vzdělávání“ (akademická činnost, studentská a vědecká mobilita, výuka jazyka). Z podnětu hostující české strany pak mají být projednávána „významná výročí ve vzájemných vztazích“, zejména klíčová „osmičková data“ novodobých dějin: 1918, 1938, 1948, 1968. To zahrnuje mj. bilanci stavu aktuálního historiografického bádání a požadavek snazšího přístupu do archivů.
Strany zároveň na sebe vzaly závazek „zabránit politizaci diskutovaných témat“.
Ačkoli název akce si vypůjčuje výraz „fórum“ (z lat. forum, tj. „veřejný prostor“), přípravy fóra, jeho program, seznam účastníků i samotné jednání jsou striktně neveřejné. Výstupy, o nichž není nic známo, budou rovněž teprve „oznámeny“ dodatečně. Aspoň tolik oficiální tiskové prohlášení na stránkách pořádající instituce.
Není akademik jako akademik
Z minima informací, jež přesto prosákly tiskem, vyplývá, že by ruskou delegaci do Prahy měl přivézt jeden z nejvýraznějších propagandistů současného ruského režimu akademik Anatolij Torkunov. V posledních letech působil mj. jako zmocněnec Vladimira Putina pro prezidentské volby, předseda správní rady státní televize Pěrvyj kanal nebo člen nechvalně proslulé Komise při prezidentu Ruské federace pro boj proti snahám o falšování historie – do jejíž náplně reálně spadalo právě a jen falšování historie.
Česko-ruské Fórum hlídá emisar Kremlu. Bude z toho propaganda, bojí se kritici |
Jako dlouholetý rektor Diplomatické akademie (MGIMO) vnesl rovněž – což je neméně pikantní s ohledem na avizovanou agendu fóra – svůj vklad ve zglajchšaltování ruského školství. Z titulu svojí funkce stál rovněž za vyhozením profesora Andreje Zubova, který si díky svému principiálnímu postoji ve věci nepřijetí ruské agrese proti Ukrajině dokázal, narozdíl od plejády jiných také akademiků, zachovat rovnou páteř.
Hlavním referujícím v rámci historického bloku byl ohlášen Svjatoslav Rybas, ultraortodoxní spisovatel, jenž našel svoje místo na ruské literární scéně jako autor hagiografických portrétů sovětských vůdců, které vycházely v populární knižní sérii Žizň zamečatělnych ljuděj. Jeho předpokládanou kompetencí bude nejspíš, že před několika týdny v Praze za peníze ruské ambasády na pozvání špiček KSČM prezentoval český překlad svojí poslední práce Mnichov: Benešovo proroctví. V ní oprašuje zavedená stalinská schémata o mnichovské dohodě coby spiknutí Západu s cílem přesměrovat expanzi hitlerovského Německa dál na východ.
Pozornost si zaslouží patrně i Andrej Artizov, ředitel Federální archivní agentury (Rosarchiv), za jehož působení bylo uzavřeno i to málo z archivních fondů, jež byly v Rusku zpřístupněny během tzv. archivní revoluce na přelomu 80. a 90. let.
Kdo ovládá minulost...
Už jenom z řečeného lze usuzovat, že představa nepolitické diskuse o otázkách akademické spolupráce, natožpak o historii vzájemných vztahů, je poněkud scestná. Zatímco v demokratických zemích, k nimž se po pádu komunistického režimu a odsunu sovětských vojsk může znovu hlásit i Česká republika, patří k dobré tradici historické vědy, že se soustřeďuje na hledání pravdy, v režimech jako ten současný ruský je naopak historická věda cíleně zneužívána státem k obsluze jeho mocenských ambicí a ideologických potřeb.
Bezprecedentní názornosti tato tendence doznala mj. v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině po roce 2014.
Putinovi Noční vlci míří do Česka, ministerstva vnitra a zahraničí před nimi varují. Nesmysl, oponuje Foldyna |
Česká veřejnost tak měla již tu čest stát se nechtěným svědkem koordinovaných provokací motorkářských gangů, které jsou pod záminkou „uctění památky“ padlých v boji proti nacismu (v ruském diskursu častěji: fašismu) využívány jako předvoj k agresivnímu prosazování válečného narativu Kremlu.
Nebude od věci připomenout, že v souladu s dobovým slovníkem si Rusové nepřipomínají přísně vzato vítězství ve druhé světové válce, jak je tomu zvykem v zemích Evropy, nýbrž v tzv. „Velké vlastenecké válce“ let 1941–1945. To stávající ruské moci umožňuje vytěsnit debatu o stinných stránkách vlastní historie včetně součinnosti Sovětů s Hitlerem při rozparcelování střední a východní Evropy v předcházejících letech.
Do stejné kategorie lze řadit i aktuální prohlášení ruského velvyslanectví v Praze k historické roli maršála Koněva, pokud jde o sovětskou invazi do Československa v roce 1968.
Nárokovaný monopol na výklad dějin tak představuje důležitou složku mocenského utvrzování současného ruského režimu. Je jedním z posledních zdrojů jeho legitimizace, prostředkem vlastenecké mobilizace příznivců doma i za hranicemi státu. Umožňuje totiž ostrakizovat veškeré jeho oponenty jako „fašisty“. V tomto kontextu je nutno vnímat i konání Česko-ruského diskusního fóra.
Dialog jistě, ale z jiných pozic
Zřizování nejrůznějších „platforem pro dialog“ tak patří již k neodmyslitelnému arzenálu ruské subverze proti demokratickým zemím Západu. Německá zkušenost s fungováním Německo-ruského fóra, resp. Petrohradského dialogu, je víc než výmluvná. Kremlem iniciované „platformy“ tohoto typu dříve či později degradují v nástroj ovlivňování veřejného mínění a sociálně politické situace v cílové zemi a slouží ke kompromitaci zúčastněných institucí a osob.
Nelze pominout ani načasování a mezinárodní kontext. Pořádání podobné akce za situace, kdy ruská okupační správa v rozporu s pravidly války mění národnostní profil nelegálně anektovaného Krymského poloostrova, kdy na východě Ukrajiny, zmítaném devastujícím ozbrojeným konfliktem, operuje ruská armáda a kdy na území našeho spojence ruské tajné služby používají nervově paralytické látky k likvidaci svých odpůrců (a ruské vedení o tomto všem a mnohém dalším soustavně bez uzardění lže), vysílá jednoduše špatný signál.
Naznačuje, že agrese a porušování mezinárodního práva mohou být honorovány intenzifikací kontaktů a rozšiřováním portfolia vzájemných vztahů. Důsledkem je zhoršující se bezpečnostní situace.
To samozřejmě neznamená, že s partnery tohoto typu se nemá či nedá jednat, tím spíše o otázkách dotýkajících se oboustranného zájmu. Má-li být ale takový dialog produktivní, je potřeba začít s odbouráváním rušivých bodů, které mu brání.
Snížení počtu ruského diplomatického zastoupení na přiměřenou, paritní úroveň by mohlo být prvním krokem v tomto směru.
