Ale nevypadalo to tak. Mnohé dívky byly rozjívené, učitele nejen že neposlouchaly, ale nadávaly jim, a když se jim některý pedagog znelíbil, vymýšlely na něj boudy.
Jednou se proti Lucce spikla tři děvčata, šla za ředitelkou a vykládala jí, že jejich slečna učitelka jedné z nich vlepila facku a pak ji vláčela za vlasy přes celou třídu. V učebnách nesmějí být kamery, a tak to bylo slovo jedné učitelky proti třem žačkám. Naštěstí se holky špatně domluvily a v jejich výpovědích byly dostatečné trhliny na to, aby se škola Lucky nezbavila.
Jak být moudře hloupý. Příběh pana Valáška a jeho Valáška |
Její kolega z Austrálie takové štěstí neměl. Dvě děvčata se domluvila a obě se „svěřila“ rodičům, že jim prý nabízel peníze, když s ním půjdou domů. Po dlouhém vyšetřování se obě přiznaly, že si své obvinění vymyslely, jen zkoušely, „co to udělá“, když něco takového řeknou. Vždyť toho učitele měly moc rády! Ale to už se učitel, zklamaný a zlomený, vrátil do Austrálie a spáchal sebevraždu.
Škola děvčata nijak nepotrestala. To by totiž mohlo odradit jiné dívky od nahlášení nepřístojností, které se skutečně staly. Studentky poznaly, jak snadné je dostat do maléru kohokoli z pedagogického sboru. A moc se jim to líbilo.
Lucka je nesmírně laskavá a empatická žena, a tak se na své studentky nikdy nezlobila. Snažila se v nich podpořit všechno dobré, vštípit jim anglickou gramatiku i lásku k tomu jazyku. A taky zjistit, co je nejvíc trápí, aby jim mohla pomoci.
Jednou si povídaly o strachu. Mnohé se ochotně svěřovaly: zapomněly si vzít prášek a teď se bojí, že otěhotní. Bojí se, že svět skončí ještě za jejich života. Bojí se jet na prázdniny domů do Afriky, protože by je tam mohli obřezat. (Tohle by nebyl první případ, kdy se něco podobného stalo, a úřady ve Spojeném království se to pokoušely vyřešit zkrácením školních prázdnin.) Lucka se znovu přesvědčila, že její žačky nemají jednoduchý život, a rozbolelo ji srdce.
Abstinentská plomba. Příběh slovenského ochlasty z doby normalizace |
A pak si jedna přála vědět, čeho se bojí slečna učitelka. První, co Lucku napadlo, bylo: „Vás!“ S tím se jim ale svěřit nemohla, právě tak jako se jim nemohla svěřit, že se bojí o mámu, která byla dlouhodobě nemocná, nebo že má hrůzu z biologických hodin, které tikaly čím dál tím hlasitěji a ona ne a ne najít mužského, s kterým by chtěla mít děti.
A tak vyhrkla: „Bojím se žraloků!“
„Ale slečno!“ zasmály se dívčiny. „Žraloci přece neexistujou!“
Měly v hlavách takový galimatyáš z filmů, videí a útržků zpráv, že na žraloky nevěřily. A to měly ve škole dvě hodiny biologie týdně.
