Nedávno mi vyprávěla matka dvou dětí, jakým traumatem procházela, když jí v jejích osmi letech paní učitelka poslala, aby odnesla desky s třídní klasifikací do ředitelny. Byla poučena, že nesmí ty desky otevřít, ale jak to tak v případě podobných varování bývá, zvědavost jí nedala a nalistovala svoje jméno.
Strašně jsem se lekla, vzpomíná. Z českého jazyka byla totiž v příslušné kolonce dvojka. Nedovedla to pochopit. Plynně četla už před nástupem do první třídy a rodiče si zvykli, že nenosí domů jiné známky než jedničky. Kromě toho byla, jako mnoho premiantek, úzkostná. Co tomu řeknou doma? Dneska už ví, že by se nanejvýš trochu podivili, jenže tenkrát stála před dilematem. Nemá je varovat? Zeptat se učitelky na důvod zhoršení známky? Jenže jak, když provedla zločin a nahlédla, kam nesměla? Tvrdí, že to pro ni byl strašný stres trvající několik dní i nocí.
S tou angličtinou, která zahání češtinu do kouta, nevím, nevím![]() |
Pak se rozhodla to skoncovat a zkusila otestovat napřed tátu. Zrovna prý něco dělal na autě, když se k němu přitočila a špitla, že bude mít asi dvojku z češtiny. Nezvedlo ho to z otevřené kapoty, jen prohodil - no to snad radši ani nechoď domu. Nejspíš žertem, ale jí se podlomila kolena a podlomená zůstala, než tu dvojku na úředním dokumentu opravdu přinesla a všichni se jen lehce podivili, než ji začali povzbuzovat, že učitelka je nová a asi ji neměla čas pořádně poznat.
Věřila jsem jejím pocitům. I já byla úzkostné dítě, které mělo problém přiznat horší, natož vysloveně špatnou známku. Přitom mě doma netrestali, jen nebyli rádi a vyčítavě se ptali proč. Tak jsem schovávala žákovskou knížku a lhala, že ji mám ve škole, přičemž to lhaní mne trápilo ještě víc než známka samotná.
Jednu žákovskou knížku z pubertálních dob jsem si schovala. Klasifikace je tam pestrá, pár poznámek (v chemii pracuje špatně, nepřinesla žádný sběr), ale snad poprvé jsem si teď přečetla, co stojí v tom dokumentu na jedné z prvních stránek. Natiskli tam slib, že „se chci usilovně učit a být republice a jejímu presidentu Antonínu Novotného vždy věrna“. A že budu „vždy milovat Sovětský svaz, ochránce svobody, pokroku a míru a stát věrně ve frontě pracujících celého světa v boji proti útlaku národů a imperialismu“. Schovám to vnoučatům.
Ale zpět k začátku. Mají pravdu ti, kdo si myslí, že známkování je přežitek, nebo ti, kdo tvrdí, že patří ke vzdělávání? Myslím, že to bude jako se vším, totiž že pravdu mají obě strany. Možná by stačilo slovní hodnocení, ale pár jsem jich četla. Byla zevrubná, plusy i minusy, laděná spíš pozitivně. Jako rodič bych něco takového asi vítala, jako učitelka bych třicet podobně rozsáhlých pojednání psala nerada.



















