Předpokládám, že přijímací zkoušky jsou připraveny tak, aby žáky „roztřídily“ podle schopnosti zkouškové testy vyřešit. Proto nemohou být příliš jednoduché (velké množství dětí by získalo velký počet bodů a muselo by se vybírat losem nebo podle jiných kritérií), ale ani moc těžké – příliš mnoho dětí by zůstalo okolo nuly a opět by nebylo možné vybrat ty nejlepší podle pořadí.
Mám za to, že tuto základní funkci testy plní. Cermat, který zkoušky celostátně organizuje, každoročně zveřejňuje statistická data. Z nich je patrné, že se jim daří „trefovat se“ do rozšířeného tzv. normálního statistického rozdělení výsledků, tj. velmi malý počet žáků skončí s výsledkem okolo nuly nebo okolo maximálního počtu bodů. Nejvíce dětí v posledních letech dosahuje 40–60 procent. Optimální test by nejspíš mělo nejvíce dětí okolo 50 procent, k čemuž se Cermat přiblížil v roce 2021, v roce 2022 byl matematický test podle výsledků trochu těžší, v roce 2020 lehčí, letos statistická data zatím nejsou zveřejněna.
Nepřijali mě na střední školu, co s tím? Poradíme vám, jak se správně odvolat |
Jiná věc však je, co se testuje a které děti jsou schopny testy takto vyřešit. Podle mé osobní zkušenosti je zhruba třetina příkladů výrazně odlišných od školních příkladů. Přestože jde o test z matematiky, v řadě příkladů se testuje hlavně logické myšlení nebo „studijní předpoklady“. To samozřejmě není špatně, ale z reakcí v tisku je patrné, že rodiče a zřejmě ani učitelé to úplně nevědí a děti na to nejsou vždy připravovány. Tato neinformovanost by mohla vést k rozdělení dětí na ty, které si mohou dovolit dodatečné (placené) kurzy, a ty ostatní.
Domnívám se, že by náročnost úloh neměla být dosahována tím, že se testuje mimo rozsah těžkých příkladů z probírané látky nebo tím, že se vzhledem k matoucí formulaci testuje hlavně to, zda žáci uhádnou, co autor vlastně chce. Takové úlohy bohužel každoročně Cermatu uniknou, naštěstí jich není mnoho. To však samozřejmě není argument proti přínosu jednotných zkoušek.
Dalším aspektem je to, že test je jiný ve způsobu hodnocení. Většina rodičů, učitelů i dětí je zvyklá na hodnocení ze škol, kdy jejich „výjimečné děti“ dosahují „samých jedniček“, a zde najednou mají v testu třeba „jen“ 80 procent. Je to pro ně pravděpodobně šok. Zde však na rozdíl od běžné školy děti nesoutěží proti testu, ale soutěží proti svým spolužákům (stačí být lepší než oni, ne lepší než test).
Trápení neviňátek. Když se mohu hlásit na deset vysokých škol, proč jen na dvě střední? |
„Školní“ hodnocení může vedle tohoto šoku u přijímaček (a později v dalším studiu na SŠ/VŠ) také vést k velkým stresům potenciálních jedničkářů ve škole, stejně jako může být málo motivující pro ty opravdu nejlepší. Zde by stálo za to, aby školy alespoň občas hodnotily studenty jiným způsobem, jak je to v některých zemích obvyklé (třeba USA nebo VB), to znamená tzv. percentilem. Pro takové hodnocení by testy měly být těžké, aby nejlepší/nejhorší výsledek byl výjimečný a teprve následně například nejlepších 15 procent dětí dostane jedničku, dalších 15 procent dvojku atd. Takto budou všichni chápat, že jejich „premiant“ není dokonalý, a zároveň přesnější hodnocení bude motivující pro více dětí, jakož i přípravou pro řadu jiných životních situací.
Mimochodem, synovec byl na obě gymnázia přijat.
Autor je bývalý prorektor ČVUT v Praze
