Kdo s koho
Tento omyl se zdá být v pozadí často opakovaného nářku, že politici (tím myslím ty aktuálně u moci) se při rozhodování o protiepidemických opatřeních neřídí doporučeními expertů: politici různá opatření uvolňují mnohdy v okamžiku, kdy experti volají po jejich zachování, a nezpřísňují mnohdy v okamžiku, kdy experti volají po zpřísnění.
ZVĚŘINA: Já chci výjimku. Virus pohltil i racio značné části poslanců |
Za experty jsou teď obvykle považováni (nebo se sami považují) epidemiologové, virologové, hygienici, lékaři, ba dokonce i někteří matematici a ekonomové. Ne všichni doporučují totéž.
Otázku, které experty by politici vlastně měli poslouchat, můžeme ale nechat stranou. I kdyby totiž všichni experti nakrásně doporučovali totéž, v žádném případě nesmíme po politicích chtít, aby je bezvýhradně poslouchali. Stejně tak jako politici nesmí bezvýhradně poslouchat experty v kterékoli jiné oblasti: nesmí bezvýhradně poslouchat názor ekonomů (a to včetně vedení České národní banky) na přijetí eura, názor energetiků na dostavbu Dukovan nebo názor hydrologů na výstavbu nových přehrad.
Všechna tato velká rozhodnutí – jak dlouho držet ekonomiku zavřenou, kdy přijmout euro, jak naložit s Dukovany nebo zda stavět další přehrady – mají jedno společné: existuje více variant postupu, přičemž neexistuje žádná „jasně nejlepší“. Některým lidem z nejrůznějších důvodů vyhovuje víc jedna varianta, jiným vyhovuje jiná (a nemusí jít o vyhovování sobecké: při hodnocení můžou jednotliví hodnotitelé brát v úvahu podle libosti dopady i na mnohé své spoluobčany). A tak například majiteli malé restaurace může v současnosti uzavření provozu takových podniků vyhovovat úplně jinak než zdravotní sestře na infekčním oddělení. V pozadí názorových rozdílů může být nejen odlišná životní a profesní situace, ale třeba i rozdíly ve vzdělání a v informacích, které mají různí lidé o dané věci k dispozici.
PETRÁČEK: Třiapůltý stupeň. Proč lidé začínají vytěsňovat epidemii z hlavy |
Roztříštěnost zájmů a názorů je v rámci lidských společenství odvěká a nejde o nic ostudného. V moderní liberální demokracii dostávají politici na jedné straně mandát dělat všechna uvedená a další podobná velká rozhodnutí, ale na druhé straně i povinnost dělat je vyváženě: tak, aby bylo vyhověno pokud možno většině obyvatel a aniž by bylo nějak zásadně ublíženo kterékoli menšině.
Žádný nevolený expert, i kdyby měl tři akademické tituly před jménem a čtyři za ním a doma ve vitrínce pět Nobelových cen, onu povinnost demokraticky vyvažovat veškerá pro a proti týkající se všech oblastí života nemá. Jeho doporučení tudíž může být více či méně nevyvážené, a tedy nedemokratické. Právě v tomto smyslu je touha, aby se politika dělala podle názoru expertů, nebezpečná.
Variant, co a jak konkrétně zakázat a přikázat, je i teď, v době rychlého růstu počtu obětí koronaviru, pořád ještě spousta. Pro politické vyvažování je tedy i dnes nadále velký prostor.
Umění vyváženosti
Výše řečené ale vůbec neznamená, že experti – „vládní“ i samozvaní – nemají v demokracii žádnou roli. Jejich role je naopak zcela zásadní: zásobovat politiky daty, modely a scénáři tak, aby následné politické vyvažování mělo co nejpevnější základy. Pro politiku, která se důkladně opírá o takové expertní analýzy (aniž by ale názory nebo návrhy jejich autorů slepě poslouchala), se v angličtině už dávno vžilo označení „evidence-based policy“.
Politici by informace, které přebírají od expertů a o které opírají svá rozhodnutí, měli rychle zveřejňovat (až na výjimky, zejména asi bezpečnostního rázu). Jen tak můžeme my, voliči, posoudit, jaké informace byly využity a zda z nich vycházející vládní rozhodnutí jsou skutečně demokraticky vyvážená.
PETRÁČEK: Zkouška mutací. Testem projdou experti i předběžná opatrnost |
Může se snadno stát, že se nám vyvážená zdát nebudou. Nevyváženosti se politici můžou dopustit omylem (letos toho museli rozhodnout hodně a hodně rychle) nebo třeba proto, že mají – aspoň někteří z nich – velký konflikt zájmů, který je nutí hrát velkou „malou domů“. Nebo můžeme zjistit, že onu vyváženost ani nemůžeme posoudit, protože politici zveřejňují málo informací (přinejmenším v této rovině si česká vláda letos vskutku moc dobře nevede).
V takových případech nám ale dává logika demokracie právo, neřkuli povinnost, politiky o naší nespokojenosti obratem informovat. Třeba cestou e-mailů, článků v novinách nebo – je-li věc vážná a volby daleko – i tím, že vyjdeme s transparenty do ulic. Nyní samozřejmě v dvoumetrových rozestupech.
