Tohle je ten o abstinentské plombě.
Bylo nebylo. V jednom městečku na Slovensku žil byl mladý ochlasta. Samozřejmě že měl práci. V Československu tenkrát musel mít práci každý, jinak by ho zavřeli pro příživnictví. Ochlasta se každé ráno vypotácel z postele, jako tělo bez duše došel do rachoty (pracoval jako přidavač na stavbě), třesoucíma se rukama otevřel první pivní flašku z těch čtyř, které si cestou zakoupil, a jakmile ji přiložil k ústům, třas ho přešel.
Pak si odpracoval poctivých osm hodin, jen občas se posílil dalším lokem piva. Měl to dobře propočtené: čtyři láhve mu vydržely až do konce směny. Když padla, dal si poslední lok, řekl „Ááách!“, odhodil dopitou flašku a odebral se do hospody.
U dvou pulců a měsíce. Proč chlapík ze severní Anglie neuspěl se svou hospodou v Londýně |
Tam tiše seděl, na půl ucha poslouchal, o čem si chlapi povídají, konzumoval jedno pivo za druhým a prokládal je borovičkou. V deset, když zavřeli, šel domů spát.
Ochlasta nikdy nechodil k doktorovi. Taky se moc nemyl, ale to mu zedníci odpouštěli, víc by se zlobili, kdyby byl příliš čistý. Zuby si samozřejmě nečistil, čištění zubů je pro parchanty a ženské.
Pak ale ochlastu rozbolel zub. Ale co – zub. Bolest zubu by přežil, ochlasta byl na bolest zvyklý, vždyť se každou chvíli o něco bacil nebo na něj něco spadlo nebo mu někdo dal jednu pěstí. Ochlasta se jen zakřenil a zapil tu bolístku. Teď ho ale nebolel jen pitomý zub. Bolela ho celá huba. A čelisti. A hlava. A ne, hlava ho nebolela, hlava mu třeštila, hlava se mu každou chvíli rozskočila, vyskočila z ní další hlava a ta mu taky třeštila.
Sledují nás! Každá návštěva Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru se počítá |
Když už mu třeštilo hlav asi sto, ochlasta šel tam, kde nebyl nikdy předtím: k zubaři.
„Sedmičku máte úplně vyhnilou,“ oznámil mu doktor. „A uf!“ odfrkl. „Kolik jste toho dnes vypil? Co? Tak já vám to holt zaplombuju, co si s váma mám počít?“
Pak ochlastovi vrazil do huby kus železné traverzy, aby ho nemohl kousnout, a vyvrtal zub předpotopní vrtačkou, jen o málo modernější než ta, která se poháněla šlapacím pedálem. Ochlasta skučel a škubal sebou, ale nadávat nemohl, v hubě měl traverzu. „Jo jo, rozlezlo se to až k nervu,“ poučoval ho zubař spokojeně a vrtal dál a hloub.
Uniforma včera, dnes a zítra. A komu každému může posloužit |
Pak mu zub zaplomboval amalgámem a bylo po bolesti.
Jenže když ochlasta zašel do hospody, zjistil, že chlastat už nemůže. Teplé, studené – to všechno zub snesl. Ale jakmile si lokl alkoholu – ojojoj, to byla bolest! Horší než dvě stovky třeštících hlav.
Ochlasta si šel stěžovat k zubaři, ale ten se mu vysmál. Nezbylo mu než abstinovat.
A zubař se léta snažil rozpomenout, jak přesně ochlastovi zaplomboval zub. Ale tak skvělou abstinentskou plombu se mu už nikdy nepovedlo vyrobit.
