Pellegrini svou účastí na dvoutýdenním dobrovolném výcviku v rámci nového projektu budování armádních záloh hodlá inspirovat mladé lidi ve věci obrany vlasti. Důvod je jasný. Tedy… Slovenský opoziční politik by vám nejspíš řekl, že si Pellegrini jen populisticky upevňuje svoji dominanci v žebříčku popularity politiků a dokonce i předseda koaliční SNS Andrej Danko prezidentovi vzkázal, že má přestat šaškovat a vrátit se do Prezidentského paláce. Na věc lze ale pohlížet i jinou optikou a věřit zúčastněným aktérům upřímnou motivaci.
Některé průzkumy totiž ukázaly, že jen čtvrtina Slováků je připravena bránit svou zemi v případě jejího ohrožení. A opět - leckdo by mohl říct, že je to vlastně dobře, protože jiné průzkumy zase naznačují, že hodně Slováků vidí ohrožení úplně jinde než někteří jejich sousedi… Ale vážně. Chce-li hlava státu přispět ke zvýšení obranyschopnosti své vlasti, možná si řekla, že to jinak než osobním příkladem nepůjde.
Nejvyšší velitel nováčkem
Prezident tedy společně s ministrem obrany Robertem Kaliňákem (oba prý jsou držiteli modré knížky, a tedy až dosud nevojáci!), několika vládními poslanci (z nichž jeden se proslavil tím, že uhodil pěstí expremiéra Igora Matoviče), jejich sociálnědemokratickým dorostem, slavným MMA bojovníkem Attilou Véghem a několika dalšími bezejmennými „účastníky zájezdu“ v lokalitě Turecký vrch kousek za Bratislavou pochoduje, střílí na terč a nacvičuje rozborku a sborku samopalu, první pomoc či orientaci v terénu podle azimutu.
Žádné úlevy prý nikdo z nich nemá. Budíček je v 5.30 a pro vojína Pellegriniho platí totéž co pro ostatní účastníky výcviku.
UhryGabriel Sedlák vás v rubrice Uhry zve nejen do regionů, jež kdysi tvořily Uhersko, které je společným dědictvím zejména Maďarů, Slováků, Němců a Židů, ale i do širšího okolí. A v neposlední řadě se věnuje i uhrům s malým „u“, tedy různým chybám na kráse tamních společností. |
Leckterý čtenář by mohl podlehnout divoké představě, že prezidenta teď coby řadového vojáka s nejnižší hodností může šikanovat, nebo - abychom nepřeháněli - komandovat kterýkoli nablblý frajtr, nebo i služebně starší vojín, jakýsi Pellegriniho mazák.
Takhle to samozřejmě není. Jednak jsou slovenské Národní obranné síly, které mají nahradit a doplnit dosavadní systém aktivních záloh, úplnou novinkou, takže vojín Pellegrini je v této věci jakýmsi pionýrem a žádné mazáky nemá. A za druhé – na něj jako na nejvyššího ústavního činitele a velitele slovenských ozbrojených sil si sotva může někdo vyskakovat.
Střízlivější pozorovatelé v současném angažmá slovenského prezidenta oceňují jistý posun od jeho předvolební stylizace realističtějším směrem. Člověk, který během loňské volební kampaně varoval před svým protikandidátem Ivanem Korčokem coby válkychtivým politikem (na rozdíl od Pellegriniho s touž kartou předtím v Praze neuspěl Andrej Babiš), dnes sám zdůrazňuje potřebu obranyschopnosti vlasti. Někteří komentátoři dospěli k závěru, že dnešní prezidentova zahraničněpolitická a bezpečnostní linie se příliš neliší od linie, kterou razili Korčok a klíčoví politici předchozí vlády.
Jsem vojín, budu plnit rozkazy. Pellegrini a Kaliňák nastoupili na armádní výcvik |
Jinými slovy Pellegrini dnes, kdy už se nemusí obávat ztráty sympatií určitého voličského segmentu, si může dovolit pokračovat ve své emancipaci od předsedy vlády Roberta Fica. Muže, který od začátku války na Ukrajině jako jediný premiér členské země EU navštívil v Kremlu Vladimira Putina, jenž se zasloužil o současné zuřivé zvyšování obranyschopnosti zemí Západu.
Víc než koaliční záležitost
Generálporučík Pavel Macko, který býval nejvýše postaveným Slovákem ve strukturách NATO, nezpochybňuje samotnou myšlenku Národních obranných sil, konkrétní akci ale hodnotí jako „letní tábor“ se sebeprezentací. Prý jde o vyhozené peníze. Ešusy, budíčky v 5.30 nebo bojové maskování podle něj nepřinášejí reálný obraz toho, co má taktická příprava přinést, část uchazečů o výcvik by prý naopak jeho průběh mohl odradit. Profesionálovi musí být trapně při pohledu na hlavu státu, která místo o výcviku vypráví novinářům o tréninku a ze země přitom sbírá rozsypané náboje…
Jiný profesionální voják, někdo z těch, kteří to tam na Tureckém vrchu vedou, by generálu Mackovi jistě oponoval. Avšak i civilistovi nepolíbenému uměním pochodovat je jasné, že PR celé akce a její „osoby a obsazení“ se příliš nepovedly. Když už se prezident Pellegrini rozhodl takhle zpopularizovat věc obrany své země, měl možná dohlédnout na to, aby nešlo o akci současné vládní koalice a jejích osvalených stoupenců.
Atraktivitu vojenských záloh by zvýšilo možná spíše angažmá méně fyzicky připravených a na vojenskou akci nažhavených jednotlivců, kteří by zastupovali širší spektrum profesí, ale i politických názorů či sociálních skupin.
Třeba by o cvičení a la Pellegrini uvažovali i někteří méně vojácky naladění nevoliči dnešní vlády, kdyby je oslovil například někdo svým vlastenectvím a nadšením pro uniformy podobný režisérovi Václavu Marhoulovi. Protože obrana vlasti není věcí jen jedné vládní garnitury.
