Nejprve zavítal do Pekingu, na grandiózní čínské oslavy osmdesátého výročí konce války, kde se setkal i s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Na zmíněné akci byl jako jediný z lídrů Evropské unie, avšak takříkajíc na vlastní pěst, nikoliv z pověření. A sklidil tudíž ostrou kritiku, nejen doma od opozice.
Posléze zavítal do ukrajinského Užhorodu, města těsně u slovenských hranic, na summit s ukrajinskou hlavou státu Volodymyrem Zelenským. Vezl mu snad nějaký důležitý vzkaz od Putina? Nevíme, možná. K setkání s ním však měl hodně pragmatické důvody. Především energetické, poněvadž Slovensko notně závisí na ruské ropě, ovšem na ropovod Družba se nemůže spoléhat.
Mimo jiné kvůli ukrajinským dronovým útokům. Ropu i plyn musí tudíž dovážet též různými oklikami. A Bratislava by určitě měla mít eminentní praktický zájem na projektech výstavby železničních tratí evropského rozchodu do některých měst v západní Ukrajině.
Vztahy mezi oběma státy jsou logicky velmi chladné, neboť Fico dlouhodobě vyjadřuje pochopení hlavně pro Rusko, hovoří o potřebě mírového řešení, což ale, převedeno z politického newspeaku do běžného jazyka, znamená řešení konfliktu výrazně v ruský prospěch.
Fico se na Ukrajině sešel se Zelenským, podpořil vstup Kyjeva do EU |
Odpovědi na otázku, proč se Fico v řadě ohledů chová podobně jako maďarský premiér Viktor Orbán, tedy jako proruský solitér a v rámci EU potížista, se různí. V zásadě však existují tři základní. Fica jednak mohou vést ohledy na domácí politiku, na filoruské a protiukrajinské nastavení značné části slovenské společnosti včetně voličů jeho strany SMER.
Za druhé ho možná motivuje cynická pragmatická sázka na ruské vítězství, záměr těžit pak z něj politické body. Podobně se ostatně hodnotí i postoje Viktora Orbána, který navíc může kalkulovat s parcelací Ukrajiny a ziskem Zakarpatské oblasti, jež historicky dlouho tvořila součást Uherského království.
A v meziválečném období coby Podkarpatská Rus patřila k Československu. Nebo alespoň, v soft verzi, může Orbán uvažovat o posílení maďarského vlivu v Zakarpatí v důsledku celkového oslabení Ukrajiny po válce s Ruskem.
Mimochodem, zmíněná motivace směřující k revizi Trianonské smlouvy, maďarského národního traumatu, by měla hluboce zneklidňovat každého slovenského politika, Roberta Fica pochopitelně nevyjímaje. Leč, pokud jde o postoje ke Kremlu, s Orbánem často táhne za jeden provaz.
Kompro na Fica?
Třetí vysvětlení Ficova „rusofilství“ se opírá o podezření, že Rusové prostě mají slovenského premiéra nějak „omotaného“, vlastní na něj nějaké kompro, a on jim tudíž vychází vstříc. Ostatně, podobně se nyní zdůvodňují i postoje amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ošemetné místo podobných výkladů však spočívá v jejich obtížné prokazatelnosti, a proto je nyní nechme stranou.
Zajímavá je totiž ještě jiná dimenze Ficova pragmatismu. Sice prohlásil, že Slovensko už na Ukrajinu nepošle ani náboj, leč slovenské zbrojovky jedou na plno, byť nevyrábějí pouze pro Kyjev. Fungují na komerční bázi, za zbraně platí Ukrajina nebo jiné země, nikoliv slovenský státní rozpočet. Slovenský ministr obrany Robert Kaliňák v této souvislosti zdůraznil, že nejde o „podporu války, ale o podporu obchodu“. Podle něj se zbrojní výroba stává významným faktorem hospodářského růstu i tvorby pracovních míst.
Dle aktuálního žebříčku týdeníku Euro se letos nejbohatším Čechem stal majitel zbrojařské skupiny CSG Michal Strnad. České zbrojovky logicky též šlapou na plno. Ne všechny patří Strnadovi, vlastní ale i část těch slovenských. A zakázky jim zajišťuje rovněž všeobecná snaha evropských států navýšit po léta podhodnocované obranné výdaje.
Nárazníkovou zónu na Ukrajině by mohly hlídat USA. Vojáci by byli i z Bangladéše |
V české předvolební kampani nyní Slovensko představuje negativní referenční bod, symbol něčeho, co nechceme. Tedy v agitaci vládních stran (plus Pirátů), ve vnímání jejich voličů. Avšak nemalá část veřejností prostě sdílí názor Kateřiny Konečné, formulovaný na jednom z jejích videí na Instagramu, že Fialova vláda upřednostnila pomoc Ukrajině „před starostí o naši budoucnost“. Jde o mínění hodně rozšířené i mezi těmi, kteří šéfku komunistů nesledují. Je sice v rozporu s fakty, vychází ale naproti aktuálním náladám.
České zbrojovky jedou na plný výkon
I proto nyní Andrej Babiš prohlásil, že Česká republika již žádné zbraně na Ukrajinu posílat nebude. Vyvolal tím bouři nevole, zejména u vládních politiků. Patrně se ale jen pokusil o podobný předvolební fígl jako Fico. Vždyť z domácích armádních skladů už stejně nemáme co nabídnout. Nicméně české zbrojovky produkují – na komerční bázi – na plný výkon. A pokud se jim pohrnou zakázky, případná Babišova vláda jim stopku nevystaví.
Podpora Ukrajiny od současného kabinetu je převážně už jen rétorická, sice dirigujeme muniční iniciativu, pro Ukrajinu nesporně klíčovou, tu však zpravidla platí jiní. Prozápadní tábor se v předvolební kampani za Ukrajinu příliš aktivně nestaví, spíše jen poukazuje na Andreje Babiše i jiné opozičníky, že nás údajně táhnou do Ruska. Nesmírně důležité ukrajinské téma tak bohužel, podobně jako většina ostatních důležitých témat, zdegenerovalo v předvolební bramboračku.
Naštěstí pro Ukrajinu my i Ficovo Slovensko, ba celá Evropa, prostě všichni žijeme v kapitalismu, a byznys tedy vítězí. A bude vítězit i po volbách, skoro lhostejno, jak dopadnou.
