Zatím asi ne, protože netušíme, nakolik je tenhle nápad předjednán v koalici, a za druhé, konečná podoba je též ve hvězdách. Projednání ve výborech a trojí čtení na plénu už uhladilo lecjakou legislativní divočinu. Připomeňme si též, že 1. ledna vstupuje v platnost poslední novela služebního zákona, která také zjednodušuje propouštění a přesouvá agendu státní služby pod úřad vlády.
Zrušení služebního zákona je diletantský hazard, kritizují vládu odbory |
Vzpomeňme na kabinet Petra Fialy, ten se také hned po svém nástupu vrhl na politické čistky na úřadech a například zrušil odborné náměstky na ministerstvech, a to z jediného důvodu, aby mohl na náměstkovské pozice posadit enormní množství politických kapounů z pěti koaličních stran. Tímto poukazem k neblahé praxi však nelze bagatelizovat snahy o podrobení státní správy politickým rozkazům. Jen je třeba na celou věc pohlížet střízlivě.
Touha po povolném úřednictvu
Služební zákon jsme přijali v roce 2014, protože jsme museli (závazek vůči EU), a stalo se to za nesouhlasného bručení ze všech politických stran. Od té doby se zákon novelizuje, změkčuje, aby byl „flexibilnější“. Ve skutečnosti všechny politické strany touží po povolném úřednictvu, které bude jen plnit rozkazy. Což je v přímém rozporu s principy nezávislosti úřadů.
K téhle tendenci nahrávají též nálady lidu, nadávání na úředníky se stalo široce sdíleným česko-moravsko-slezským folklórem a politici od levice po pravici se s oblibou chlubí tím, kolik vyházeli „ouřadů“. Naposledy Andrej Babiš prý eráru ulehčil o tři stovky těchto „zemských škůdců“. Zároveň ale slyšíme téměř kontinuálně nářky na to, že tuzemská byrokracie není tak výkonná jako v některých evropských zemích.
Koalice chce nahradit služební zákon, propouštění úředníků má být snazší |
Přitom je zřejmé, že pokud budeme úředníky neustále znejišťovat, vyhazovat, měnit jim podmínky a koneckonců i mizerně platit (často uváděným příkladem jsou pracovníci úřadů práce), jejich výkon se nezlepší.
Žádná triviální otázka
Málokdo si to uvědomuje, protože s ministerstvy většina z nás přijde do styku pouze prostřednictvím přepážek, ale úředníci jsou páteří resortů. Vlastně nás a stát často zachraňují před politickými ministry, ti přicházejí nezřídka bez zkušeností, netuší, co smějí, a co nesmějí. Autor, nakolik nemůže tvrdit, že je znalcem byrokracie, potkal několik náměstků a vrchních ředitelů ministerstev, kteří byli kompetentní, orientovaní a měli hlavně zájem, aby ministerstvo fungovalo a bylo užitečné.
To u politiků vůbec není samozřejmost. Když řeknete politikovi, že nezávislých úřadů je třeba, vysype vám z rukávu hromadu argumentů, proč to potřeba není, tedy pokud je navázán na stranu, která momentálně vládne. V opozici se z téhož zásadového politika stane plamenný obhájce, pokud možno co největší nezávislosti úřadů.
Systém výsluh je spíše skrytou pastí než fungujícím nástrojem. Nežijeme v roce 1925 |
Míra autonomie byrokracie není triviální otázkou, na kterou by existovala snadná odpověď. Nejvíc by pomohla věcná debata s jasnými argumenty, po níž bychom nalezli kompromis, který může fungovat delší dobu. Ale na to se nehodí politici plní ideologické zaslepené nenávisti, kterých máme v obou komorách parlamentu nadbytek.
