Při bližším pohledu do života takové obce se ale může zjistit, že například většina sloupů veřejného osvětlení jeví poměrně velké známky únavy materiálu, že léta slibovaný chodník k místnímu obchodu je stále jen bahnitou cestou nebo že se sportovcům při příchodu do kabin na místním hřišti nabízí naprosto neutěšený pohled.
Naopak obce a města, která se vzorně starají o svůj majetek a neváhají investovat i do nepříliš nutných, ale život zpříjemňujících projektů, mohou být se svými financemi na štíru.
Kde je ta správná hranice? Tak se ptá mnohý starosta přicházející do úřadu. Ostřílení matadoři by mu odpověděli, že si každý musí najít vlastní cestu. Cestu k pokud možno vyrovnanému rozpočtu při uspokojení maxima potřeb svých občanů a zároveň dodržení všech možných zákonných norem.
Umět správně nastavit místní poplatky, vyjednávat o cenách za svoz komunálního odpadu, stanovit výši poplatků za vodné stočné, umět se domluvit s místními podnikateli na jejich podpoře obci, patří do výbavy starosty a jeho spolupracovníků. Starosta je v podstatě takový diplomat, má v hlavě svoji vizi rozvoje obce a snaží se k ní bez ztrát dostat.
Některá města či obce roky šetří na investice jako jsou kanalizace, stavba školy, školky nebo na čistírnu odpadních vod. Jsou to důležité projekty, které ale z pohledu občanů mohou na dlouhou dobu brzdit jiné, krátkodobější investice, jako třeba dětská hřiště nebo dotace do místních spolků. Pokud se městu nepodaří získat na velké projekty peníze z dotací, mohou to obyvatelé nést nelibě a starosta má problém.
Z výše řečeného jednoznačně vyplývá, že správné hospodaření obce tak, aby byli spokojeni občané a rozvoj rovnoměrně pokračoval, je opravdu obtížná disciplína. A rozhodně se nedá posuzovat jen podle výše zůstatku na účtu.
Radka Vladyková, výkonná ředitelka Svazu měst a obcí ČR
