Minulé dny nabídly učebnicový příklad. Ministr a vrchní Motorista Petr Macinka si během projevu prezidenta Petra Pavla ve sněmovně demonstrativně četl zažloutlé Rudé právo. Poslanec (též přední Motorista sobě) vážený pan Filip Turek sáhl po Haló novinách. Patrně ti dva vtipálci byli domluvení, dodal by nadbytečně mírně natvrdlý Víťa Sršeň, vyšetřovatel z pražského Prvního oddělení (hrál ho skvěle pan Miroslav Vladyka).
Symbolika byla průhledná až prvoplánově školní: připomenutí komunistické minulosti hlavy státu. A současně jistý druh roztomilého politického „šťouchnutí“. Trolling? Ano. Přestupek proti jednacímu řádu? Sotva.
Doufejme, že neohrožený český prezident to opět nevyhodnotí jako zastrašování a nebude zase aktivovat „svoje právníky“.
Skvělý vtip? Jak Macinka mával Rudým právem a jak se platí demokracie |
Reakce části opozice byla však pohoršená. Prý nevhodné, nedůstojné, urážlivé. Z plejády mravokárců jmenujme (genderově korektně a vyváženě) jednoho muže – Tomáš Zdechovský, europoslanec za KDU-ČSL, a jednu ženu – Danuše Nerudová, europoslankyně za STAN.
Jako by snad parlament byl klášterem a politická ironie herezí. Přitom ještě nedávno jsme mj. sledovali, jak poslanci za Českou pirátskou stranu chodili po Sněmovně pozpátku nebo zvolili flanelové košile jako kostýmový komentář k vládní politice. Tehdy šlo o „kreativní protest“, „hravou satiru“ a „osvěžení politické kultury“.
Co je povoleno….
Rozdíl není v metodě. Je v autorovi. Humor se totiž v české politice neposuzuje podle obsahu či kontextu, ale podle stranické příslušnosti. Když si z moci tropí žerty opozice, je to demokratická kontrola. Když si z prezidenta utahuje někdo jiný, je to neúcta k úřadu. Přitom princip svobody projevu – i toho ostrého, ironického a provokativního – má být hodnotově neutrální.
Myslíte si, že se humor v české politice posuzuje podle stranické příslušnosti?
Samozřejmě, existují hranice. Politická satira nesmí sklouzávat k výhrůžkám či podněcování rasové nenávisti. Ale demonstrativní čtení novin během projevu? To je spíše performativní gesto než útok na ústavní pořádek.
Ostatně česká politika vždy stála i na symbolických gestech – ať už šlo o kartičky, transparenty či kostýmy. Nebo havlovské ježdění na koloběžce. Popotahoval tehdy někdo Václava Havla za to, že na koloběžce mohl porazit nějakého postaršího úředníka či diplomanta bloudícího po rozsáhlém Hradu – mimochodem největším sídle prezidenta v Evropě.
Problém tedy není v tom, že by někdo „zašel příliš daleko“. Problém je v tom, že metr se vytahuje podle potřeby. Jednou je satira štítem svobody, podruhé nedůstojnou zbraní nezdvořilosti. A tak se z humoru nestává prostředek kritiky moci, ale nástroj stranické disciplíny.
Macinka si při projevu prezidenta Pavla listoval v Rudém právu |
Chceme-li politiku, která unese nadsázku, musíme přijmout, že smích není vyhrazen jen našim oblíbencům. Jinak se z římské satiry stane jen selektivní klubový smích – a ten už Aristotela ani Juvenalia skutečně nepotřebuje.
Závěrečný chechot a trochu i brekot
Sečteno a podtrženo, laskavým šimkovsko-holzmannovským perem – Když si legraci dělají naši, tak to není, jak když si ji dělají „vaši“ – a to platí, co svět světem stojí!
S úsměvem se žije lépe, a nebojme se dělat si legraci i z mocných na Hradě, ať je to Petr, nebo Pavel, nebo třeba Havel.
