Jedna taková možnost je mimořádně pozoruhodná, protože existuje po dlouhá léta, je zcela zjevná a její využití by státnímu rozpočtu ušetřilo každoročně desítky miliard korun. Řeč je o snížených sazbách daně z přidané hodnoty (DPH).
Konkrétní výše sazeb a konkrétní okruhy položek (služeb a zboží), jichž se různé sazby týkají, se v průběhu let různě mění podle momentální politické situace. Nicméně už od samotného zavedení DPH v roce 1993 dodnes přetrvává klíčový princip, že vedle základní daňové sazby existuje přinejmenším jedna sazba snížená.
Knihy i zelenina
Používání snížené sazby DPH by bylo zcela v souladu s principy racionálního a férového používání daní, pokud by byl seznam položek se sníženou sazbou určen takzvanými kladnými externalitami. Tedy pokud bychom danili méně ty položky, jejichž spotřeba domácnostmi má nějaké dodatečné přínosy pro společnost jako celek, takže je žádoucí skrze nižší daň spotřebu těchto položek podpořit.
Souhlasili byste se zrušením snížené sazby DPH?
Například uplatňujme sníženou sazbu DPH u knih, novin a časopisů, pokud si myslíme, že častější čtení knih nás bude řekněme kultivovat, a tedy bude snižovat riziko konfliktů ve společnosti; uplatňujme sníženou sazbu DPH u zeleniny, pokud si myslíme, že vyšší konzumace zeleniny zlepší zdraví průměrného obyvatele naší země, a tedy zvýší národohospodářskou produktivitu a sníží náklady na zdravotní systém.
V podstatě právě na externalitách, ovšem naopak záporných, jsou založeny spotřební daně z tabáku, alkoholu a pohonných hmot. Spotřeba příslušných položek přináší společnosti jako celku určité dodatečné škody, a proto je cena těchto položek dodatečnou daní zvýšena nad rámec základní sazby DPH. Jejich spotřeba by tím měla být aspoň trochu potlačena.
U záporných externalit jsme tedy na zvýšené zdanění přistoupili, i když formálně mu neříkáme „zvýšená sazba DPH“, nýbrž „spotřební daň“.
Zdá se, že naši zákonodárci předpokládají i některé kladné externality. Můžeme tak usuzovat například z toho, že přisoudili sníženou sazbu DPH už zmíněným novinám a časopisům; knihy jsou od DPH dokonce zcela osvobozeny. (Složitou debatu, jak definovat časopisy, noviny a knihy a jak velká část všech těchto tiskovin své čtenáře opravdu kultivuje, teď nechme stranou.)
Green Deal prodražuje hypotéky. Banky se jistí před jeho možnými důsledky |
Jiný příklad: snížená sazba DPH se vztahuje také na položky jako dětské pleny nebo kojenecká výživa, které nakupují rodiny s malými dětmi. Mnozí z nás se asi shodnou, že rozhodnutí pořídit si a vychovat dítě je pro celou společnost přínosné (plyne z něj kladná externalita), a tedy si zaslouží podporu ze strany státu. Tato shoda se projevuje i v tom, že v Česku odnepaměti existují sociální dávky typu přídavků na děti nebo rodičovských příspěvků.
Proč plošně?
Snížená sazba DPH se ale týká i položek, jejich spotřeba nevytváří žádnou výraznou kladnou externalitu, takže není proč tuto spotřebu podporovat. Objemově zásadní položkou tohoto typu jsou zejména potraviny: jaký vedlejší přínos poskytujeme společnosti tím, že jíme? Stejná pochyba se týká řady dalších položek se sníženou sazbou DPH: stavebních prací, pohřebních služeb, vodného a stočného, léků a dalších.
U těchto položek je hlavním důvodem pro snížení sazby DPH nikoliv úvaha o kladných externalitách, nýbrž argument zcela jiného rázu: jde o položky základní, nezbytné, tedy takové, které musejí kupovat všichni, i ti nejchudší z nás. Snížená sazba DPH je v tomto případě plodem snahy naší společnosti o solidaritu – snahy nastavit daně tak, aby to trochu zvýhodnilo sociálně slabší domácnosti.
Jsme připraveni odvádět státu třikrát více na daních? Všichni chtějí přidat, ale kde na to vzít? |
Pokud jsme se jako společnost dohodli, že budeme z veřejných prostředků pomáhat těm, kterým hrozí hmotná nouze, pak je jistě správné takovou dohodu uplatňovat. Konkrétně snížená sazba DPH je ale cestou velmi nešikovnou. Pomáhá totiž z veřejných prostředků nejen té poměrně malé části českého obyvatelstva, které skutečně hrozí hmotná nouze, nýbrž plošně všem, kteří si danou položku koupí. Tato forma pomoci je tak nesmírně neefektivní a pro českou veřejnou kasu zbytečně drahá.
Jak pomoc zacílit jen na ty domácnosti, kterým skutečně chceme pomáhat? Na to už dávno existuje odpověď: na straně jejich příjmů, (vhodně nastavenými) sociálními dávkami.
Racionalita a férovost
V uplynulých dekádách v Česku sice převládl pocit, že systém sociálních dávek ve skutečnosti z velké části pomáhá vylepšit rozpočet podvodníkům (lenochům, simulantům a podobně) – lidem, kterým ze společných peněz pomáhat nechceme. Pod tíhou tohoto pocitu se pak až do nedávna málo dbalo na to, aby byl systém plně využíván: tedy aby podání žádosti bylo snadné, aby oprávnění měli dost informací a aby se požádat nestyděli.
Je záhadou, proč na podobném principu zároveň nepřevládl v Česku pocit, že i snížené sazby DPH ve skutečnosti z velké části pomáhají vylepšit rozpočet lidem, kterým ze společných peněz pomáhat nechceme (jakkoliv v tomto případě nejde o podvodníky).
Lidem daň na tiché víno nevadí. Srovnání s okolními zeměmi pokulhává |
Zatímco u sociálních dávek lze předpokládat, že ta „nežádoucí pomoc“ má objem nejspíš v rozsahu maximálně jednotek miliard korun ročně, u snížené sazby DPH jde velmi pravděpodobně o desítky miliard. Otázka zní, jestli někdy v ministerských a poslaneckých kancelářích racionalita a férovost nastavení DPH převáží nad tlakem ze strany těch, kteří si sníženou sazbu DPH na své zboží nebo službu v minulosti prolobbovali.
Podle dostupných informací konkrétně TOP 09 aktuálně zvažuje, že by se začala zasazovat o přechod na jedinou sazbu DPH (předpokládám, že ruku v ruce s potřebnými úpravami systému sociálních dávek). Tento přechod – případně s výjimkami spojenými s nějakou kladnou externalitou – by z hlediska českých veřejných financí byl velmi záslužný.
