Kdyby vám to nedocházelo, tak vězte, že zlí žádné svědomí nemají, proto je plášť prázdný. To je tedy opravdu rafinovaná a vrstevnatá metafora a řemeslo, před nímž by zalezl do kouta i Michelangelo, což není řádná fantasmagorie, jelikož v pozoruhodném a z velké části zjevně vybájeném „cívíčku“ paní Chromy se nám sugeruje, že pracovala s carrarským mramorem stejně jako velký italský mistr.
I v Praze stačilo, že ji paní Chromy dala městu zadarmo a automaticky si ji mohla postavit, kam chtěla. Byl to od ní velmi mazaný tah a podobným způsobem a se stejnou sochou, kterou odlévala jak na běžícím pásu, zamořila i jiná velkoměsta. Plášť svědomí umístila do Salzburgu, Pietrasanty, Bologne, Assisi, Monaka, Karlsruhe.
Název i provedení sochy je tak primitivně prvoplánové, že by jeden nevěřil, že to může na někoho zapůsobit. Ale mohlo a soudě z kvilu nad odstraněním tohoto kýče dokonce mohutně a v internetových diskusích debatéři mazaně odvozují, že ji odstranili právě ti, kterým vadilo, že tak geniálně ukazuje, že nemají svědomí, což je prý děsivé. Mě spíš děsí takový absolutní nedostatek estetického cítění a neschopnosti rozeznat umělecky kvalitní dílo, které o něčem přesvědčivě vypovídá, od prachsprostého bohapustě našlehaného kýče.
Kýčařka a svazáci. Kritika nesmí být tak okatě hloupá a nepoučená |
Schopnost rozeznat kvalitu není vrozená, ale existuje možnost, jak se to naučit a tento proces estetické výchovy a orientace umění by měl doprovázet školní výuku. Jenže lid se domnívá, že je to ztráta času, že humanitní obory jsou zbytečné a všichni se u nich flákají. Tak se pak nedivme, jaké hrůzy se lidu líbí, je to dobře vidět na soukromé výstavbě – navrhoval pes, stavěla kočka, deformace tvarů jako míra originality.
Velmi účinná metoda sebepropagace
Ale zpátky k Anně Chromy, její metoda sebepropagace byla velmi účinná. Své další výtvory recyklovala podobným způsobem a rozestrkala je po Itálii, Francii, Rakousku, Německu, nevěřila jsem vlastním očím, když jsem na jednu sochu narazila na Azurovém pobřeží v Roquebrune-Cap-Martin, kde ruší krásný výhled na moře, je prakticky stejná jako její sochy hudebníků a hudebnic na Senovážném náměstí, jenže tady se jmenuje Francie triumfující. Takže i ve Francii se dáma se svou metodou uchytila, myslím, že má i něco v Monaku a tak podobně. Nakonec proč by radní malého městečka na jihu Francie měli poznat kvalitu, v tom se nijak neliší od těch pražských.
Chromy určitě není jediná osoba, která dokázala vytvořit zdání, že je světovou umělkyní, ale systém, s nímž prorážela, dovedla k dokonalosti. A hlavně ona a jí podobní mohou bez obtíží takové zdání vytvářet, protože není nastavený žádný systém, který by ochránil veřejný prostor před nekvalitním uměním a kýči.
Kýčaři všech zemí, spojte se! Anna Chromy byla ve vytváření dojmu vlastní významnosti geniální |
Jen jedinkrát se relevantní osobnosti ozvaly, když Anna Chromy již ověřenou taktikou „darovanému koni na zuby nehleď“ umístila do areálu HAMU sochu Franze Schuberta, samozřejmě bez předchozí transparentní soutěže. Proč právě Schuberta, to je taky pěkný rébus. Tehdy pedagogové poukázali na to, že dobré jméno školy nemá být spojováno s dary rozporuplné kvality. A že škola, která klade nejvyšší nároky na kvalitu uměleckého projevu, si prezentaci takového díla nemůže dovolit. Socha nakonec byla aspoň odšoupnutá do rohu, kde naštěstí není vidět a zarůstá břečťanem.
Nezbývá než doufat, že jednoho dne někdo osvícený rozhodne, že mají zmizet i zbývající výtvory Anny Chromy, které stále ještě hyzdí Senovážné náměstí. A mohli by k tomu přihodit třeba příšerného lva na Klárově, takovou hrůzu si stateční čeští letci RAF opravdu nezasloužili, a to, že tato socha oslavuje největší hrdiny moderní doby, nemůže tak otřesnou kvalitu obhájit.
