Mateřství ve všemožných podobách je námětem expozice, kterou k osmdesátým narozeninám sochařky Jindry Vikové připravilo v pražském Domě U Černé Matky Boží Uměleckoprůmyslové muzeum. Vlastně dvou expozic, protože současně jí běží i výstava v Brně, pojmenovaná Kdo jsem? – stejně jako kniha autorčiných vzpomínek, kterou loni vydaly Galerie a nakladatelství Stará pošta.
Kam až vynést cedr v Libanonu? Nejdřív na vlajku a pak kvůli klimatu do stále větších výšek |
Na brněnskou se teprve chystám, a tak se dnes přidržím té pražské. Její název Madonna mia přivádí Matku Boží z názvu výstavní budovy přímo na scénu, a zároveň naznačuje špetku sympatické subverze. Kterou jsem si mohla náležitě vychutnat, protože ve večerních hodinách (o útercích je tu otevřeno do vstřícných dvaceti hodin) tu kromě podřimujícího kustoda naše holčičí setkání Scheinostová – Viková nikdo nerušil.
Křehkost z porcelánu
Madona, tedy Panna Maria s malým Ježíškem, je v díle Jindry Vikové stálicí. Určitě ale ne v kanonickém zpracování vhodném dejme tomu do vesnické kaple. V keramice, porcelánu nebo malbou či kresbou autorka zachycuje matku s dítětem v jejich křehkosti, všední důvěrnosti – a jasně, i v tom, co bychom asi nazvali „posvátný rozměr“.
Tak třeba porcelánový reliéf, kde dítě pokojně spí, zatímco matka se s úzkostí dívá přes rameno, „odkud co přiletí“. Porcelán už sám v sobě zahrnuje kvalitu, kterou publicista František Mikš dílo Vikové charakterizoval jako „křehké záznamy o křehkosti člověka“. Nebo jednoduchá kresba „Madony s Ježíškem a pejskem“. Zobrazovat Matku Boží s dítětem a všelijakými zvířátky měli v oblibě středověcí mistři a tady se starobylá tradice mile aktualizuje do dnešních poměrů. Kdekterá domácnost má přece ve svém středu pejska jako ochránce i jako kamaráda pro děti.
Aby se mohlo narodit něco nového. V čem spočívá početní švindl spáchaný na Velikonocích |
Zrovna tato kresba je – jako několik dalších – vyvedena na papírovém sáčku z letadla společnosti Starwings (ano, té, která se právě podílí na záchraně krajanů z rozbouřeného Blízkého východu). Kolikrát mě ty sáčky zachránily v mé vlastní křehkosti!
Madona s kočičkou
Nebo „Madona s kočičkou“. My kočkařky to známe: děti odrostly a my tu náruč potřebujeme naplnit někým živým blízkým. Velikost odpovídá, jen se to víc mrská. Nebo měla Viková na mysli ženy, které si zvolí dítě nemít a rovnou pokročit ke zvířatům? I to je jeden z aktuálních trendů.
Pak zase „Madona s náhrdelníkem“: svaté dítě jí visí kolem krku, možné významy si snadno domyslíte. A dav všednodenních chodců vyvedených v drátu, který je také jedním z Vikové oblíbených médií: dívejte se pozorně, také ji tam uvidíte. Anebo je to vaše matka? Kdo ví. Možná je spíš tou stařičkou bytostí z keramické hlíny, které trčí žebra a vyčnívají zuby. „Je později, než si myslíš,“ říká název této plastiky. Život uteče strašně rychle, varují prázdné důlky sošky. Dáš život dětem – a co zbude z tebe?
Tři králové od sociálky
Ale nebudeme končit tak strašidelně. V Madonách Jindry Vikové je mnohem víc životaschopnosti, odolnosti a odhodlání vzdorovat. Pro své dítě je bezpečnou zdí třeba i na obraze „Tři králové“. Typickou scénu z vánočního betlému autorka aktualizuje po svém, zkontrolovat rodičku tu přicházejí tři strýcové v normalizačních oblecích, trochu směšní, trochu trapní a dost znepokojiví. Tmavý stín svatého Josefa kryje záda Marii a ta září v popředí, s děťátkem jenom tušeným podle siluety. Nic se ti nestane, Synu Boží, ti zlí strejdové na tebe nemůžou.
Ze čtvrtého patra, kde je výstava nainstalovaná, pak můžete jet výtahem. Anebo seběhnout dolů po schodišti a navrch se pokochat kubistickou nádherou. Původní Madonu, tu, po které se stavba jmenuje, najdete na boku průčelí směrem do Celetné. Má korunu a zlaté šaty, ale možná postřehnete, že se od všech těch nahoře zase tolik neliší.
