Jeden z řidičů, kteří mě svezli, byl starší pán z malého města. Teda… starší. Bylo mu nejspíš kolem pětačtyřiceti, je klidně možné, že je dosud naživu. Musel to být dobrý člověk, skromný, uvážlivý. A společenský. Prý bere všechny stopaře. Rád si po cestě popovídá.
Pán – kéž bych si vzpomněla, jak se jmenoval! – mi říkal, jaká je to nuda, sunout se po dálnici na Brno a dál, a provozovat slalom mezi cedulemi, které po řidičích požadovaly přesouvat se z pravé strany na levou a zase zpátky, podle toho, která část vozovky byla zrovna v opravě. Uznával ale, že dálnici je třeba opravit. Vždyť dobře pamatoval doby, kdy ještě nebyla dokončená a kolem Jihlavy se jezdilo po okreskách s příšernými výmoly.
Na letošním Nottinghillském karnevalu v Londýně si policajti zatančit nemohli |
„Já si nestěžuju,“ říkal mi, „já jsem rád, že přišla revoluce. Jen mě to trochu zaskočilo. Mě i manželku. Měli jsme všechno do desetníku spočítané. Kdy půjdeme do důchodu. A kolik dostaneme. Kolik co bude stát. Co si budeme moct dovolit. Jenže teď je všechno jinak, peníze ztratily hodnotu, všechno je desetkrát tak drahé.“
Žila jsem v té době už pár let v Americe, stačila jsem si osahat kapitalistický svět, a tak mi přišlo absurdní, že by si někdo mohl s takovou přesností spočítat, jaký dostane důchod, a kdy. Přišlo mi absurdní, že se o to někdo vůbec pokouší. Připomněla jsem pánovi „úpravu cen“, tedy zdražování základních životních potřeb. To přece komouši dělali každou chvíli.
Zakontroval prohlášením, že dnes se zdražuje bez varování úplně všechno. A co horšího – v obchodech a restauracích nemají jednotné ceny. Bývalo to tak jednoduché: cukr, máslo, chleba Šumava, štamprle rumu – to všechno stálo stejně, ať jste si to koupili kdekoli. Dnes úplně stejné kilo cukru stojí v jednom obchodě dvakrát víc než v jiném. Je těžké hospodařit s penězi.
Zeptala jsem se pána, jestli vlastní dům, a on mi hrdě oznámil, že samozřejmě, tady těmahle rukama – zdvihl upracované dlaně od volantu – si ho postavil! Přece nebude čekat, až erár rodině přidělí dva plus jedna v bytovce za městem.
A tak jsem ho ujistila, že ceny nemovitostí určitě půjdou nahoru rychleji než ceny všeho ostatního. Než se naděje, bude milionář.
Zdálo se, že ho to potěšilo. Ale ne moc. Nejvíc by se mu líbilo, kdyby všechno zas bylo jako dřív. Pokud možno bez komoušů a ruských okupantů, ale jestli to nejde, tak třeba i s nimi. Hlavně ať je všechno tak, jak to zná.
Rozhovor s pánem mi tenkrát připadal zajímavý. Netušila jsem, kolik se tu dnes najde takových – v zásadě dobrých - lidí, a kam až je dožene zoufalství ze smutné pravdy, že máloco je tak, jak to bývalo.
