Překvapila a zklamala mne pasivita těch, od kterých bych nějakou reakci očekával. Tak třeba paní prezidentka Soudcovské unie se nechala slyšet, že ve výroku prezidenta nespatřuje apriori politický nátlak na nezávislost justice. Prezident prý má právo podat kárnou žalobu a je legitimní, pokud nechá důvodnost svých výtek vůči soudci prověřit kárným senátem.
Asi to každý vnímáme jinak. Já jako bezprávnou vyhrůžku kárným řízením soudci za to, že měl právní názor a ten vyjádřil v rozhodnutí. Což je venkoncem jeho práce. A jestli je ten názor správný či opodstatněný, nebo naopak, se zatím neshodli ani ti, kteří tomu na rozdíl od prezidenta rozumí.
Eroze důvěry v justici
Soudruh Husák s oblibou používal sentenci o čertu, který nemůže-li ublížit, alespoň zasmrdí. Přesně tohle je výhrůžka něčím, co snad ani není míněno vážně. O šanci na úspěch případné kárné žaloby vůbec nemluvě.
Jestli ovšem tohle přispívá k důstojnosti soudcovského stavu, tak jsem čínská princezna. K erozi důvěry veřejnosti v justiční systém to přispěje nepochybně. Kolik asi bude těch, kteří budou napříště uvažovat, jestli nějaké soudní rozhodnutí bylo vydáno proto, že to tak soudce skutečně vidí, anebo proto, že se bojí konfliktu s prezidentem?
A jen tak mimochodem, na to, aby Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že došlo k porušení článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech, stačilo v kauze Butkevičius proti Litvě mnohem méně než dvě po sobě jdoucí prohlášení prezidenta, který dal jednak na vědomí, že o vině v trestní věci je nepatřičné diskutovat, a pak to ještě vylepšil temnými výhrůžkami na adresu soudce, jehož rozhodnutí jeho jasný závěr o vině zpochybňuje.
