Nejznámější kauzou je Pitomio, tímhle hanlivým přízviskem označil časopis Reflex v karikatuře na titulní straně Tomia Okamuru v roce 2012. Soudní spor mezi Okamurou a časopisem trval do letoška a nejvyšší soudní instance, brněnský Ústavní soud, se k němu vyjadřovala dokonce dvakrát. Brněnský tribunál nejprve konstatoval, že „svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byl jakýkoliv člověk, včetně veřejně činných osobností, samoúčelně cíleně zesměšňován“. Tedy že termín Pitomio není povolen. Aby letos v červnu v nálezu stálo: „Kritizovaná osoba může být karikována různými způsoby a neexistuje důvod, proč by karikatura či parodie na jméno měla být z této možnosti vyloučena. Půjde vždy pouze o přiměřenost zvoleného hodnotícího soudu, respektive o zvážení kontextu.“
Je tedy výhradně na soudcích, jak se zrovna vyspí, ostatně v kauze Tomia Okamury padaly úplně protichůdné výroky, takže s jistou nadsázkou lze říci, že výsledek by mohl být i opačný, záleží jen na tom, kdo by kauzu dostal „pod kladívko“ jako poslední.
Takhle má v Okamurově případě „pravdu“ Nejvyšší soud, který říká: „Jestliže v rozhodné době veřejně prezentované názory a postoje žalobce byly populistické, nabízející laciná a líbivá řešení s tendencí vyjadřovat se ke všemu, podbízející se veřejnosti, navzájem si odporující, ve vztahu k otázce menšin i sociálním otázkám vyznačující se tendováním ke xenofobii a nacionalismu a jestliže se v předvolební kampani prezentoval i jako vypravěč (trapných a vulgárních) vtipů, lze se závěrem soudů, že kritika má reálný základ, souhlasit“.
Ve zkratce, budete-li se soudci zdát populistický, líbivý či trapný a vulgární, je vaše urážení povoleno.
Plácám si, co chci
Tomuto výsledku zcela odpovídá nepravomocný verdikt v kauze Klus, tedy ve sporu o nejnovější izraelsko-palestinský konflikt. Populární aktivista a celebrita, která se netají tím, že kauze, ke které se vyjadřuje, nerozumí a rozumět nechce, má za to, že ji nikdo nesmí kritizovat. „Nikdy jsem se nestavěl do role odborníka, položil jsem otázky, chtěl jsem otevřít diskusi na to téma. (…) Potřeboval jsem se vyjádřit; že to vzbudí nějakou reakci, s tím jsem počítal,“ říká Tomáš Klus. Jinými slovy, plácám si, co chci, a žádám, aby mě za to všichni jen chválili, ostatní poženu k soudu.
Jak jinak si máme vysvětlit jeho věty: „Jsem přece jen dojmolog, který něco cítí a chce to vyjádřit. Necítím se adekvátně k tomu, abych někde vystupoval jako člověk, který se v tom vyzná.“ Namítne-li někdo, že pan Klus není politik a proto si zaslouží zvýšenou ochranu osobnostních práv na úrovni řadového občana, je třeba připomenout, že politický aktivismus můžeme do politické činnosti směle počítat.
Co sdělují Klusovy krvavé ruce? Ani zpěvák samotný si neuvědomuje mnohoznačný význam symbolu |
Spor populární celebrity s expertem, který není masově známý, asi nemohl dopadnout jinak. Kde jsou sympatie soudu, je jasné. Ostatně podobně odešla od soudu spokojená politička a lékařka Džamila Stehlíková, která na dálku a bez jakékoli opory ve zdravotní dokumentaci diagnostikovala Miloši Zemanovi „náběh na delirium tremens“. Zde se můžeme též dočkat pokračování sporu, nicméně argumentace soudu je podobná. Paní Stehlíková prý z veřejných zdrojů (sic!) svou diagnózu doložila a navíc dotčený Miloš Zeman sám vystupoval urážlivě a vulgárně. Věřme tomu, že mnozí soudci mají na Miloše Zemana pifku a že jej nemají rádi, ostatně on s právem zachází celoživotně naprosto účelově a nepřijatelně. Stačí to ale k tomu, abychom Zemanovi a jemu podobným odpírali zastání v očích justice?
Populistická justice
Zemana a Okamuru nemáme rádi a proto je dovoleno je urážet, pana Kluse máme rádi a tak se mu dostane omluvy. I když připustíme, že kauzy Kluse i Stehlíkové ještě pravomocně neskončily, není to zrovna povzbudivé z pohledu „uživatele“ tuzemské justice. K tomu, aby soud něco označil za přiměřené, stačí soudcův pocit, že je to populistické, vulgární a nevkusné, nějakou omáčku o kontextu vždycky vymyslí.
Vzhledem ke skutečnosti, že podobných sporů patrně přibude, by možná bylo na místě s věcí něco udělat. Měli bychom si ujasnit, zda všeobecná neobliba či nenávist k nějakému jedinci může být ospravedlněním jeho urážení. Stejně jako by mělo být každému zřejmé, zda když se někdo chová nepřiměřeně zle, je hranice kritiky dotyčného zrušena absolutně. Soudy ospravedlňují urážení obecně (či skupinově) nepopulárních jedinců. Je tohle rozdmýchávání veřejného urážení společensky žádoucí? Nebo je justice natolik populistická, že ji vyhovují verdikty vycházející vstříc většinovému pohledu?
