Pátek 19. července 2024, svátek má Čeněk
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

BALDÝNSKÝ: Soumrak dvojsmyslů. Nepochopený ‚rasismus dětských hřišť‘

Názory

  14:00
Je to už víc než dvanáct let, co jsem na tomto místě publikoval článek „O běžencích“. Vyprávěl o tom, jak se tehdy k nám na venkov přistěhovala zubožená kočka, která se přes svůj ztýraný zevnějšek (anebo právě kvůli němu) chovala sebevědomě, pánovitě a okamžitě začala terorizovat zhýčkané domácí kočky. Brzy se navíc ukázalo, že na rozdíl od nich si dokáže sama otevřít dveře do bytu, takže terorizovat začala i mě s mou tehdejší ženou.

Ilustrační snímek foto: Shutterstock

Fejeton jsem psal v nadsázce, z pozice jakéhosi nenávistného kočičího rasisty. Bylo tam pár náznaků, jak to doopravdy myslím (například jsem tam uváděl, že „proti kočkám nic nemám, naopak, mám mezi nimi několik svých nejlepších přátel“), ale při trochu letmějšímu čtení jistě mohly někomu uniknout.

Na konci textu se rozhoduji kočku vyhodit, stojím jí tváří v tvář a ona si sedne na zadní a začne tlapičkami šmrdlat o sebe, jako by prosila. Ve svém textu jí říkám „Tak jo, holka, ať ti ty jizvy udělal, kdo chtěl, dobrýmu chování tě naučil. Tak si tu spánembohem zůstaň.“ A ona si odkašle a odpoví: „A ty si tohle dobře zapamatuj. Až TY u někoho zaboucháš s uzlíkem a chromou nohou, nauč se nejdřív zkřivit hřbet a pěkně poprosit.“

Přemýšlím, co by se stalo, kdyby ten text vyšel dnes. Ve skutečnosti jsem tu kočku

HOUDA: Rasismus dětských hřišť

pochopitelně nevyhazoval, ačkoliv mě dost štvala, starali jsme se o ni co nejlíp (nemluvila, pro jistotu podotýkám), nakonec chcípla a má hrob za stodolou. Tím fejetonem jsem chtěl ironizovat povinnou vděčnost, kterou si necháváme platit za naši dobrovolnou péči o blízké v nouzi, blahosklonnost lidí, kteří se o svůj pohodlný život zasloužili jen tím, že se narodili na tom správném konci světa, a pomáhají ostatním proto, že jejich díky jim umožňují mít snadno ze sebe lepší pocit.

Před pár dny Přemysl Houda v Lidovkách uveřejnil text „Rasismus dětských hřišť“, ve kterém se také vyjadřoval ke společenskému problému nejednoznačně, byl to text, který umožňoval různočtení podobně jako ten můj. Ale jeho text od čtenářů vůbec nedostal šanci, snad nikdo (s výjimkou Kamila Fily) se nezamyslel nad tím, zda je skutečně možné, aby v celostátním periodiku, v němž pracují lidé vysokoškolsky vzdělaní, vyšel článek, který vážně označuje Romy za krysy, viry či vlky.

HOUDA: Rasismus dětských hřišť II: Ponižuji sebe i čtenáře, ale nejsem rasista

Houda ve svém následném textu viní čtenáře z nepozornosti a neochoty se zamýšlet. To je samozřejmě znak autorské prohry. Ale obávám se, že osud jeho textu tvoří jakýsi milník v dějinách moderní žurnalistiky. Nemyslím tím, že máme náhle hloupé čtenáře, kterým se všechno musí dávat po lopatě. Ale že doba je jiná. Chce jasné, jednoznačné názory. Jasně zaujatá stanoviska. Na trubku k útoku taky nemůžete hrát ironické variace.

Neříkám, že se mi to líbí. Aby bylo úplně jasno, říkám, že je mi to líto.