Putin svůj soud o veselé sovětské minulosti vyslovil před čtyřmi lety v blahopřejném dopise k osmdesátinám výtvarníka Svetozara Rusakova, tvůrce Vlka, který se pro mnohé diváky stal hlavním hrdinou slavného seriálu krátkých filmů. Ať už měl, či neměl Putin pravdu, dnes platí, že tento svět se dávno odebral do mauzolea. A to nejen proto, že tento týden se Rusko rozloučilo s Rusakovem, posledním z původních tvůrců seriálu.
Hlavním důvodem je, že současní Rusové již žijí ve zcela jiném kulturně-civilizačním prostředí. Ostatně je dost dobře možné, že se právě Jen počkej, zajíci! stalo předznamenáním této změny.
Vlastenecký Mickey Mouse
Sovětský animovaný film vděčí za své zrození diktátoru Josifu Stalinovi. Ten ve své totální válce se „světovým kapitalismem a imperialismem“ nemohl opomenout sebemenší detail. Tedy ani takovou zdánlivou maličkost, jakou mohlo být působení ideologické diverze v podobě comicsů a animovaných filmů Made in USA na čisté duše sovětských pionýrů.
Stalina znepokojovala především tvorba Walta Disneye. Na jeho snad nejpopulárnější postavičku (světu se představila v roce 1928) reagovali sovětští ideologové ve třicátých letech minulého století bojovým heslem Za sovětského Mickey Mouse! Nešlo ale jen o gesto - okamžitě se našly i nezbytné ruble na výstavbu velkého studia animované tvorby.
Nebýt druhé světové války, možná by to s Disneyem dopadlo všelijak, ale kvůli ní se faktický rozjezd sovětské výroby posunul do padesátých let. Až na toto zpoždění tomu ale jinak bylo podobně jako při vývoji sovětské atomové bomby. Jak letos, u příležitosti sedmdesátého výročí vzniku studia s poetickým názvem Sojuzmultfilm, vzpomínal na ruském Prvním kanálu animátor Fjodor Chitruk: „Také jsme se učili na Disneyových filmech. Záběr za záběrem. To byla naše škola profesionálního mistrovství.“
Kromě profesní dovednosti divácký úspěch předpokládal i (alespoň relativní) vnitřní svobodu tvůrců. Pro Rusakova byla z tohoto hlediska šťastná spolupráce s režisérem Vjačeslavem Kotěnočkinem. Právě on totiž v šedesátých letech přijal sedmkrát (!) odmítnutý scénář tvůrčího tria Alexandr Kurljandskij, Arkadij Chajt a Felix Kamov. Problém, kterého se ostatní tvůrci báli, spočíval v tom, že zlý Vlk pronásledující hodného Zajíce, kouří a pije vodku. Což sice zvýrazňovalo jeho rysy jasného padoucha, ale současně mohlo ohrozit „morální výchovu mládeže“.
Kotěnočkin se hrozícího střetu se sovětskou cenzurou nezalekl a díky tomu vznikl první - a jak tvůrci předpokládali jediný - díl příhod Vlka a Zajíce. Sovětskému pracujícímu člověku-diváku se ale snímek zalíbil natolik, že si vymohl nakonec celkem šestnáct pokračování. Schéma příběhu - zloun pronásleduje, stále marně a za cenu četných boulí, důvtipného protivníka postaveného o řadu váhových kategorií níže - vedlo mnohé recenzenty ke srovnání Jen počkej, zajíci! se seriálem Tom a Jerry (z produkce Metro-Goldwyn-Mayer). Ve skutečnosti schéma sovětského filmu vychází mnohem spíš z díla americké firmy Warner Brothers. Konkrétně z příhod Kojota (Wile E. Coyote) a Kukačky (Road Runner). Ti se narodili o dvacet let dřív, než měl v roce 1968 premiéru Kotěnočkinův film.
Sovětské know-how
Každý, kdo někdy byl v bývalém SSSR, nicméně ví, že chuligánský Vlk je sovětské know-how. Byť anonymní. Jak prozradil Rusakov v novinovém rozhovoru před dvěma lety, vzorem Vlka se stal neurvalý návštěvník kina, který předbíhal frontu v Novosibirsku v roce 1941. Animátor (tehdy devatenáctiletý mladík) ho chytil za límec a zeptal se ho: „Džentlmene, kam se cpete?“ Odpovědí bylo: „Já jsem nějaký džentlmen! Jak sis mohl dovolit mě tak urazit?“ Vlk, s věčně přilepenou papirosou ke spodnímu rtu a současně dbající o svůj image, přesně odpovídá takovému neopakovatelnému prototypu.
Dnes se o znovuzrození seriálu pokouší Kotěnočkinův syn Alexej. Rusakov před svou smrtí posvětil projekt slovy, že se Alexejův film blíží - na rozdíl od některých napodobitelů - původnímu aranžmá.
Otázkou zůstává, zda se i v Putinově Rusku najde člověk podobný bývalému členu vedení sovětské komunistické strany Nikolaji Podgornému, který „chuligánského“ Vlka vezme pod svá stranická křídla. A to navzdory tomu, že jejich tvůrci emigrovali do Izraele nebo začali pít. Což byly důvody, proč Rusakov a spol. museli před dvaceti lety až do Podgorného intervence trýznivě dlouho čekat, než jim udělili Státní cenu.
Vzhledem k tomu, že nyní si vlastnická práva na Vlka (a Zajíce) zakoupila soukromá ruská firma ovládající síť supermarketů, se zdá, že se oba kreslení hrdinové dokážou přizpůsobit reálnému ruskému kapitalismu. Možná rychleji než za života svých sovětských otců. Alespoň počítačově upravené poslední dva díly legendárního seriálu, které tento týden předvedl Alexej Kotěnočkin, podobnou šanci dávají. Byť je Zajícův syn „pankáč“ a nechal si na každý volný kousek těla udělat piercing.
