Uvážlivých názorů Petra Zídka jsem si vždy cenil. Nepříjemně mne proto překvapil povrchností, s jakou odsoudil dílo i osobnost historika Jana Křena. Protože znám i historické knihy Bořivoje Čelovského, troufám si tvrdit, že Petr Zídek nečetl práce Jana Křena z šedesátých let (Do emigrace 1963, V emigraci 1969, Dějinná křižovatka SNP 1964). Spolu s pracemi Broda a Čejky (Na západní frontě 1965) a pracemi Bartoškovými o Pražském povstání, pro nás, Křenovy vrstevníky, byly tyto knihy ne "v mnoha ohledech poplatné dobové ideologii a rétorice", jak píše Zídek, který je zřejmě nečetl, ale zjevením. Poprve jsme se dozvěděli, proč Sovětský Svaz odmítal v roce 1939 válčit proti Hitlerovým "dělníkům ve vojenských uniformách", poprve o tom, proč byl náš komunistický odboj do června 1941 tak rozpačitý, poprve jsme mohli číst něco soustavnějšího o práci československé emigrace za druhé světové války, poprve jsme se seznámili s tragickou pravdou o Slovenském národním nebo Pražském povstání. "Ještě je mám schovaný", říkám si občas s Werichem. Poznamenává-li Petr Zídek, že Křen získal v roce 1964 docenturu, a že není jasné, za co, mluví buď jakoby spadl z měsíce, nebo jako tehdejší komunistický kádrovák.
Cením si i práce pana Čelovského o Mnichovu 1938. To ale neznamená, že souhlasím s jeho soustavným denuncováním Jana Křena, k němuž se teď Petr Zídek připojil. Křen, který byl stejně starý jako Bartošek, a měl s ním shodnou politickou anamnesu, prostě neemigroval (Bartošek v 1982) a žil jako disident v této zemi. Tady to bylo pro všechny rozhodně těžší, než v Kanadě nebo ve Francii.
Cením si i práce pana Čelovského o Mnichovu 1938. To ale neznamená, že souhlasím s jeho soustavným denuncováním Jana Křena, k němuž se teď Petr Zídek připojil. Křen, který byl stejně starý jako Bartošek, a měl s ním shodnou politickou anamnesu, prostě neemigroval (Bartošek v 1982) a žil jako disident v této zemi. Tady to bylo pro všechny rozhodně těžší, než v Kanadě nebo ve Francii.
