Před časem jsem si pořídil anglický originál své oblíbené knihy Ostrovy, lidé a strašidla. Její autor se jmenoval Eric Herne. Píše v ní o plavbě dvou lidských a jednoho psího přítele na Seychely. Odehrála se v šedesátých letech dvacátého století. Český překlad knihy u nás vyšel v roce 1975. Srovnáním s anglickou verzí jsem ke svému značnému překvapení zjistil, že v něm chybí celá jedna kapitola. Zřejmě neprošla komunistickou cenzurou. Měl jsem z tohoto svého literárního objevu velkou radost.
Připadal jsem si jako ten chlapík, který kdesi v jeskyni objevil Svitky od Mrtvého moře. Nebo možná jako Vilém z Baskervillu, když poprvé spatřil druhý díl Aristotelovy Poetiky. Moje čtení bylo navíc nepochybně o dost zábavnější než jejich.
Hned jsem o knize napsal článek. Zjistil jsem tak, že čtenářům v diskusi vrtala hlavou stejná věc jako mně. Kdo byl Eric Herne? Heslo na Wikipedii nemá. Jinde o něm také není ani fň. V Ostrovech, lidech a strašidlech ale zmiňuje, že před nimi vydal ještě jednu knihu.
Balíček z JAR
Anglicky se jmenovala My Dangerous World, čili Můj nebezpečný svět. Vyšla v nakladatelství Robert Hale v Londýně roku 1966. Český překlad nemá. Její anglický originál se ale ještě dá koupit. Na webovém knihkupectví Amazon jsem stejně jako v předchozím případě našel poslední výtisk. Dva nebo tři další nabízí i různé jiné internetové antikvariáty.
Záhada chybějící kapitoly. Komunisté připravili Čechy o kus oblíbené knížky |
Při psaní článku jsem navíc zjistil, že celou knihu namluvil a zveřejnil uživatel YouTube vystupující pod přezdívkou @BestOfPrinceCaspian. Asi to myslel dobře. Nejspíš ale porušuje autorská práva.
Já jsem si každopádně Můj nebezpečný svět objednal zase na Amazonu. Knížka stála i s poštovným v přepočtu 1045 korun. Přišla z Johannesburgu v Jihoafrické republice. Trvalo to jen zhruba týden.
Čekal jsem, že budu muset zaplatit ještě clo. V případě originálu Ostrovů, lidí a strašidel to tak totiž bylo. Celníci se však neozvali.
Rád bych se pochlubil, že jsem obral hamižný stát o jeho zlodějské výpalné. Třeba má ale Česko s JAR bezcelní styk. Co já vím?
Když už knihu mám, cítím povinnost podělit se s ostatními fanoušky Ostrovů, lidí a strašidel o svoje poznatky z ní. V následujícím textu shrnu její děj. Přidám i nějaké další úvahy. Určitě se sluší varovat před spoilery. Pokud byste si sami chtěli My Dangerous World obstarat a být překvapení, raději přestaňte číst.
Útěk před pogromem
Na obálce anglického originálu Ostrovů, lidí a strašidel se píše, že Eric Herne vyrazil hned po škole do Afriky. Udělal to pod vlivem autorů, jako byl spisovatel dobrodružných románů Henry R. Haggard nebo cestovatel David Livingstone. Herne si sám říkal Rikki. V Africe dělal všechno možné od kuchaře až po vyhazovače. Během druhé světové války se přidal k britské armádě.
Dosáhl hodnosti kapitána. Ve své první knize zmiňuje, že sloužil u rozvědky. V armádě se také asi naučil hodně o technice, zvlášť o motorech.
Téhle dovednosti využil ve své další kariéře. Na začátku Mého nebezpečného života pracoval jako technik v diamantovém dole v Kongu. Měl už svého psa Bullera známého z druhé knihy.
Když Kongo získalo nezávislost, místní začali vraždit Evropany. Hernemu se povedlo vyváznout. Společně s Bullerem a majitelem dolu prchal do Ugandy.
Cestou narazili na domorodce, kteří majitele zabili. Herne ho pohřbil. Jako odměnu za tuto službu si vzal sáček nezpracovaných diamantů. Získal tak slušné peníze. Nakonec doputoval do Mombasy na východním africkém pobřeží.
Riskantní výprava
V Mombase získal Herne možnost levně pořídit dvanáctimetrový (píše 42 stop) keč Uhuru. Předtím byl na plachetnici jen jednou v životě jako kuchař. Uhuru se mu ale zalíbila a koupil ji. Vybavil ji nějakými vlastními zlepšováky. Naučil se trochu plachtit, ale zřejmě ne moc. Pak vyrazil jen s Bullerem na Seychely. Potíž byla, že neovládal navigaci podle hvězd. (GPS ještě neexistovala.)
Herne si myslel, že zamíří jednoduše na východ a nějaký ostrov nakonec strefí. Zapomněl ale na proudy. Ztratil se tak v Indickém oceánu. V jednom okamžiku navíc upadl v kajutě a praštil se do hlavy.
Nějakou dobu, možná i jeden nebo dva dny, o sobě nevěděl. Probral ho Buller svým olizováním. Rikki asi utrpěl otřes mozku. Přes tohle všechno se mu s nasměrováním od jiné náhodně potkané lodě povedlo dorazit do blízkosti Seychel.
Nedaleko od ostrovů narazil na menší rybářskou jolu, která přišla v silném větru o stěžně. Vzal ji do vleku. Myslel, že bude OK. Rybáři určitě budou vědět, kde jsou. V tom se ale zmýlil. Posádka joly totiž neovládala navigaci stejně jako Herne. Mimo dohled břehu byli poprvé v životě.
Právnické disputace
Nějak se jim však přece jen povedlo k ostrovům dorazit a na jednom přistát. Sloužil jako kokosová plantáž. Brzo po Hernem a zachráněných rybářích k ní shodou okolností dorazil škuner s jejím majitelem. Byl to zároveň i majitel zachráněné joly a zaměstnavatel rybářů. Chtěl po nich zaplatit škodu za zlámané stěžně.
Herne se jich ale zastal. Rozhodl se po obchodníkovi požadovat poplatek za záchranu a odvlečení plavidla. Vyšel jako celá jeho hodnota. Herne pak jolu věnoval její posádce.
V jednání mu pomohl jeden z cestujících škuneru. Byl právník a ovládal i nebeskou navigaci. Přihlásil se jako posádka na Uhuru. Herne jeho nabídku přijal.
Z právníka se vyklubal John, Herneho společník z druhé knihy. Společně pak dopluli k největšímu ostrovu Seychel, Mahé. V jeho hlavním městě Victorii se setkali mimo jiné i s oblíbenou postavou z Ostrovů, lidí a strašidel, starým námořníkem Davym Jonesem.
John se na Mahé oddělil. Musel totiž na svatbu svojí sestry na Zanzibaru. Rikki se s ním dohodl, že k ostrovu dopluje sám a vyzvedne ho. Jelikož dostal od svého společníka důkladné navigační školení, trefil na Zanzibar bez problémů.
Masakr Arabů
Jako první na něm navštívil rybářskou vesnici. Spřátelil se v ní s chlápkem jménem Shillingi Mingi. Ten potřeboval vzít do hlavního města ostrova. Mělo se tam prý dít něco velkého. Rikki tam stejně mířil, tak rybáře svezl. Ve městě se shledal s Johnem. Na místě ale panovala napjatá atmosféra. Brzo se ukázalo proč. Shillingiho velká věc bylo zabíjení arabských obyvatel. Ve městě propukla etnická čistka.
Afričané Araby před smrtí bili a mučili. Jejich ženy a dcery znásilňovali. Evropany nechávali na pokoji. John a Rikki byli bezmocní. Angažovali se alespoň tak, že odvezli několik evropských žen a jedno dítě do blízkého přístavu Dar es Salaam na africké pevnině.
Na Zanzibar se pak ještě vrátili, situace se ale mezitím uklidnila. Dorazily lodě britského a amerického námořnictva. Uhuru pak pokračovala znovu do Dar es Salaamu. Tam ovšem vypukla další revoluce.
Rikki, John a Buller proto odpluli do Mombasy. Potkala je tam pro změnu vojenská vzpoura. V Mombase už ale nějakou dobu zůstali. Po čase je kontaktoval gentleman z blíže neurčené Organizace s velkým O. Prý rozhodně neměla cokoliv společného s vládou Velké Británie nebo Spojených států.
Z jachtařů špióny
Požádal je, jestli by se nepodívali na Zanzibar ještě jednou a nezjistili, jak to na ostrově vypadá, a jestli z něj neodchází dodávky zbraní do Konga. John a Rikki souhlasili. Bullerovi to bylo jedno. V zanzibarském přístavu je přivítal jakýsi Rus. Odmítl jim dát povolení pro vstup na břeh. Zároveň je ale nechtěl ani pustit zpátky na moře. Posádka Uhury se ale na Rusa vykašlala a odplula. Navštívili raději Shillingi Mingiho.
Rybář zařídil Rikkimu tajné setkání s členem parlamentu. Dozvěděl se od něj, co potřeboval. Kromě Rusů byli na ostrově i Číňané. Kniha pak končí zase v Mombase. Rikki a John plánují další plavbu, která se stala náplní Ostrovů, lidí a strašidel.
Při čtení jsem váhal ohledně časové osy. Kongo získalo nezávislost na belgickém království 30. června 1960. Zanzibarský masakr se odehrál v lednu 1964. Kniha ovšem určitě nepokrývá čtyři roky.
Jak jsem ale zjistil, část Konga zůstala pod belgickou správou delší dobu i po svém oficiálním osamostatnění. Herne tak může psát i třeba o takzvané rebelii Simba, která vypukla později. Nepokoje v zemi trvaly až do roku 1965.
Známost s A. C. Doylem
Z chronologického hlediska mi vrtá hlavou ještě další věc. Kolik mohlo být Hernemu v době jeho plaveb let? Mohl by být ještě naživu? Jeho rok narození není uveden ani v jedné z knih. Pokud by mu během druhé světové války bylo okolo dvaceti, v době psaní knih mohl být přibližně čtyřicátníkem.
Dnes by mu tak muselo být přes sto let. Nejspíš už proto nežije. Našel jsem i indicii, že Eric Herne byl ještě o něco starší. Na straně 82 píše o víře v duchy:
„Conan Doyle byl horlivý věřící (nádavkem ale věřil i na víly), jednou mi ukázal nějaké obrázky, které pořídil, a které vypadaly jako pravé snímky duchovitých bytostí.“
Zjevně myslí spisovatele Arthura Conana Doyla. Dává to smysl. Autor příběhů o Sherlocku Holmesovi se zajímal jak o Kongo, tak o nadpřirozeno. Zemřel v roce 1930.
Kdyby se s ním Herne setkal už jako dospělý, muselo by mu v šedesátých letech být víc než čtyřicet. Pokud ho ale potkal jako kluk, platí předchozí odhad.
V Mém nebezpečném světě je možná i Herneho fotka. Usmívá se z ní chlápek s tropickou přilbou na hlavě. Stojí za řadou lidí malého vzrůstu poblíž jednoduché chatrče. Popisek je bohužel trochu nejasný. Říká:
„S Pigmeji v Kongu. Povšimněte si typického ‚domu‘ napravo.“
Nové vydání?
Mohlo by to znamenat, že na fotce je sám Herne. Kdyby vyfotil někoho jiného, asi by do popisku napsal koho. Jistotu ale nemám. Sám věk moc hádat neumím. Fotka je nedatovaná. Určitě však bude starší než události popsané v knize. Každopádně tipuji, že život A. C. Doyla bude důkladně zmapovaný. Jeho znalci by tak nejspíš mohli někdy slyšet i o jeho známých, snad včetně Erica Herneho.
Herneho první kniha je dramatičtější než druhá. Je ale psaná podobně lehkým perem. Její příběh je také ucelenější. Moc mě bavila. Ideální by podle mě bylo pořídit a vydat její český překlad.
Možná by stálo za to uvažovat i o novém vydání Ostrovů, lidí a strašidel s chybějící kapitolou na svém místě. Třeba se na ni práší někde v archivu.
Pokud by na něj došlo, hodilo by se v knize občas opravit i nějaké jachtařské detaily. Možná by bylo na místě ji i přeložit znovu. Obě Herneho knihy jsou poměrně krátké. Mohly by vyjít i v jednom svazku.
Překládání bych si rád vyzkoušel sám. Slyšel jsem, že je to zábava. Anglicky umím, česky snad trochu taky. O lodích taky něco vím. Nemám ale ponětí, jak obstarat práva a celé to zařídit, o času nemluvě. Doufám proto, že ostatním příznivcům Ostrovů, lidí a strašidel poslouží alespoň tenhle článek.
