Jmenuje kněze Toufara nebo letce RAF Brykse, kteří oba již ulici mají – v Praze 5 a 9. Jsou to ulice v nových výstavbách, jelikož přejmenování ulice není žádná levná věc, takže se k němu přikročí v případech do nebe volajících a ostudných.
Proti názvu Olbrachtova brojí také Hřib. Navrhne přejmenovaní stanice, řekl i jak |
Je takovým borcem Ivan Olbracht? Ale kdeže, celý ten poprask je neadekvátní, věc je mnohem složitější. Jistě, po roce 1945 a následně po komunistickém převratu se dal do služeb nového režimu, v tomto ohledu ale nebyl mezi literáty sám. Byla jich dlouhá řada. Budeme tedy rušit ulice i po nich, třeba po Vítězslavu Nezvalovi? Tento geniální básník podporoval komunisty před volbami v roce 1946 a stal se pěvcem nového režimu, pragmaticky a s plným vědomím.
Nebo Jaroslav Seifert a Vladimír Holan, takové skvělé zjevy naší literatury a také vstoupili do KSČ. Holan veřejně obhajoval únorový převrat z roku 1948, ale záhy pochopil, s kým má tu čest. Nebo můj milovaný básník Josef Kainar, jeho budovatelské básně nejsou o nic méně příšerné než Anna proletářka.
Ahistorický pohled
Nemá smysl pokračovat v tomto výčtu, mnozí posléze umlčovaní, zakazovaní si ve stejné době s komunisty hodně zadali a opěvovali je až na hranici slabomyslnosti. A většina z nich nakonec dostala rozum, někteří dřív, jiní později. Olbracht umřel v roce 1952 uprostřed největšího řádění komunistů, když už jely procesy a byl delší dobu nemocný, nepochybně by i on prohlédl, byl to skvělý spisovatel a žádný hlupák.
Komunistu v metru ne. Radnice kritizuje jméno stanice Olbrachtova |
Byl to on, kdo měl v roce 1929 napsat, že tímto vedením KSČ by se nenechal vést ani na nejbližší zastávku tramvaje. Tím pochopitelně myslel bandu gaunerů seskupenou kolem Klementa Gottwalda, která v demokratickém Československu konala podle pokynů Kominterny, která měla rozvracet jiné země a pracovat na bolševické revoluci. Po válce mleli o proletářském internacionalismu a konali jen podle pokynů Moskvy. Jenže druhá světová válka zase vším zamíchala, obrovské utrpení národů, které přinesla, hodně změnilo myšlení a mnozí zase skočili na špek.
Problém současných radikálních hodnocení spočívá i v tom, že na děje minulé uplatňujeme ahistorický pohled, neustále naši zkušenost násilně aplikujeme na minulost. Samozřejmě, že to neznamená, že zlo není zlo, ale všechno má své nuance.
Přijde mi úplně v pořádku, že se přejmenovaly stanice metra Gottwaldova a Leninova, po prokazatelných zločincích a masových vrazích by se ve svobodné společnosti nic pojmenovávat nemělo. Jenom bych připomněla, že v Paříži existuje desítky let stanice metra Stalingrad, ten název získala rok po druhé světové válce v souvislosti s nedalekým place de Stalingrad, které se tak jmenovalo od roku 1945 a teprve v roce 1993 bylo obmyslně přejmenováno na place de la Bataille-de-Stalingrad. Že by ale název stanice metra vyvolával u Francouzů nějaké vzrušení, není známo, inu my Češi jsme citlivkové.
Měla by nést stanice metra linky D název po Ivanu Olbrachtovi?
A máme jiné historické zkušenosti, a tak není jediný důvod, proč by měla ve stanici Anděl zůstávat odpudivá sochařská výzdoba, která sugerovala, že nám sovětští soudruzi ohromně pomáhali při stavbě metra, třeba dodáním těžkých a zastaralých vagónů. Dnešní smíchovská stanice se jmenovala Moskevská a zničila tudíž historickou paměť místa odnepaměti zvaného Na Andělu podle budovy, která kvůli metru vyletěla do povětří. Tím spíš měl zůstat starý název, ale soudruzi, kterým byla vždycky historická paměť místa ukradená, rozhodli, že zde dají průchod servilitě vůči okupantům.
Tažení krajně nedůsledné
Ale zpět k Olbrachtovi, tažení proti němu postrádá logiku a je krajně nedůsledné, má se tedy zrušit i zmíněná pražská ulice a také jiné, pojmenované po všech druhdy levicových literátech a intelektuálech, kteří se pomýlili. A že jich máme... Co budou v té souvislosti dělat v Semilech, kde mají gymnázium, které nese spisovatelovo jméno? A co tedy fakt, že byl přesvědčený socialista a své sociální cítění promítal i do svých knih, o jejichž kvalitách není pochyb, třeba Golet v údolí je skvělé dílo. A co pak jeho důležité působení na Podkarpatské Rusi, z něhož těžil literárně.
Výpad proti Olbrachtovi otevřel další pochybnosti o jiných osobách, jejichž jména nesou ulice a náměstí. Týká se to třeba komunistických odbojářů bratrů Synkových, zastřelených v Kobylisích nacisty v roce 1941, nebo Eduarda Urxe popraveného v Mauthausenu o rok později. Prý proti nacistům nebojovali, aby obnovili demokracii, ale chtěli nastolit rudou totalitu. Jejich souvěrci tak po válce učinili, to je sice pravda, ale tihle se konce války nedožili, protože položili své životy v odboji. Kdo může s takovou jistotou tvrdit, že to nebylo za svobodné Československo?
A to budeme stejní jako bolševik, který celých čtyřicet let tvrdil, že západní odboj neexistoval a ještě zavíral do kriminálu ty, kteří se ho zúčastnili? Je to opravdu všechno tak jednoznačné? Osobně mi mnohem víc vadí socha Antonína Zápotockého v Zákolanech, který v padesátých letech cynicky ožebračil celý národ. A dalších hříchů měl víc než dost.
