Když Miroslav Kalousek v létě 2009 zakládal s Karlem Schwarzenbergem novou stranu, využil své pozice bývalého předsedy KDU a ministra financí a vybral si ze známých lidovců ty tehdy populárnější, přetáhl je k sobě a s nimi i řadu stranických sponzorů. Obrazně řečeno odešel s velikou výslužkou, a ještě se odrazil od svých bývalých spolustraníků, kteří následně vypadli ze sněmovny. Lidovcům tedy nechuť k panu Kalouskovi může vyčítat jen opravdový bloud.
Podobně je na tom i ODS. Její předseda Topolánek pana Kalouska zachránil poté, co jej krátce po vítězném doutníku s Jiřím Paroubkem a oznámení vládnutí s podporou KSČM jeho strana (KDU-ČSL) odepsala. Místo vděku se ODS dočkala od Kalouska soustavného okopávání a zesměšňování nového předsedy a premiéra Nečase. Není tedy divu, že ani Petr Fiala neběží vstříc Kalouskově nabídce s otevřenou náručí.
Integrace plánovaná panem Kalouskem může se jevit potenciálním partnerům jako projekt rentující se především iniciátorovi samotnému. Ale ani na to, aby někdo „jen“ po křesťansku zachraňoval TOP 09, není chuti. Čeho by se asi vzápětí nadál?
Přitom spojená pravice vypadá jako lákavý plán. Kdyby to opravdu někdo vzal poctivě do ruky, mohla by tu vyrůst alternativa nejen k ANO (které nejpozději po sněmovních volbách vyčerpá své kouzlo „novosti“), ale hlavně silný a nějak hodnotově ukotvený subjekt, který by politické scéně výrazně prospěl. Jenže na to, aby se pravicové strany spojily, si musí nejen vzájemně věřit, ale i vypadat uvěřitelně a mít nějaké společné programové teze. Ani ty, žel, TOP 09 nemá, antibabiš není program. Navíc, při pokusu o eliminaci politického vlivu Andreje Babiše není zrovna šikovné a taktické postavit do čela nejoblíbenějšího oligarchova fackovacího panáka. Protikalouskovské tirády Babišovi stále ještě zabírají.
Krutě řečeno, Miroslav Kalousek nenabízí partnerům spojením cestu vzhůru, ale spíš trápení bez konce.
