Kromě obvyklých slibů, jako je zrychlení stavebního řízení, využití brownfieldů či typizovaných staveb, které nemusejí opakovaně získávat stavební povolení, přibyl i slib změkčení hlukové normy, například v blízkosti železničních tratí. Podle představitelů SPOLU by prý stát měl nechat na developerovi a budoucím majiteli bytu, zda jim hluk vadí. Odpověď je snadná, nevadí, oba potřebují vydělat, a skutečnost, že trvalý nadměrný hluk bude dlouhodobě poškozovat zdraví nájemníků, je nezajímá.
Nikoli nereálné zahuštění
Ano, nad programem SPOLU lze mávnout rukou s tím, že stejně jen chtějí povzbudit bohaté k dalším „bezpečným investičním stavbám“, a sám problém bytové drahoty řešit neumějí. U ostatních stran je to ale podobná bída, a třeba nejsilnější strana, tedy ANO, zatím zarytě mlčí, což je smutné, a též málo povzbudivé.
Jak zařídit dostupné bydlení? SPOLU chce zmírnit hlukové limity a využít brownfieldy |
Ale podívejme se na to, kam dlouhodobě a v tiché shodě většiny politických stran směřujeme. K husákovským králíkárnám 2.0. Typizované stavby ve spojení se změkčením některých stavebních a hygienických norem spolu s tlakem na co nejlacinější bydlení může snadno vyústit v modernější typ „paneláků“ či dokonce sídlišť.
Typizovaná výstavba nemusí být nutně zlem, stejně jako sídliště, ale nad jejich vznikem musí mít někdo dozor, urbanistický dohled, a též zohledňovat i zájmy původních obyvatel obce či potřeby obyvatel nových. Developery zajímají jen zisky, takže zahuštění současné výstavby ve spojení s minibyty, proti kterým rozloha normalizačního sídlištního bytu představuje velkorysý luxus, není nereálné.
Ceny bytů stále rostou. A Češi? Už ani nečekají, jen kupují |
S tlakem na změkčování či rušení norem „aby mladí měli kde bydlet“, hrozí, že se životní podmínky populace mohou zhoršovat, o zdravotních důsledcích nemluvě. Nebo si někdo troufne tvrdit, že stavební normy vzniklé za minulého režimu byly diktovány ideologií?
Vstřícnost versus vzdor
Panelové domy nazval králíkárnami Václav Havel v projevu 25. února 1990. Ve své kritice měl kus pravdy, nicméně komunistické paneláky vznikaly za existence norem, jež umožňovaly zdravé bydlení. Dnes developeři na zdraví nehledí a lidé jsou ochotní, zejména ve velkých městech, bydlet kdekoli, jen aby byli schopni střechu nad hlavou zaplatit. Poptávka je především po malometrážních bytech, což je pochopitelné vzhledem k astronomickým cenám i skutečnosti, že jednočlenných domácností dlouhodobě přibývá.
Piráti zahájili kampaň k bydlení. Slibují nové byty a boj proti spekulantům |
Nyní je otázka, zda se trendu králíkáren 2.0, tedy menších a horších bytů, vydáme vstříc, nebo se pokusí politická reprezentace alespoň částečně vzdorovat. Třeba tím, že bude vynucovat pro byty alespoň dostatečně velká okna. Před- a poválečné doby, kdy se bydlelo i ve sklepích, máme snad za sebou. Rozloha průměrné bytové plochy bývala ukázkou vyspělosti a blahobytu daného státu. Bude to platit i u nás?
Chceme-li dosáhnout rozvoje naší země, a snad i povzbuzení porodnosti, nesmíme si nechat vnutit „levné“ 15metrové byty bez oken a unášet se představami, že do tohoto „luxusu“ by někdo radostně přivedl potomky.
Cestu ven z bytové krize nikdo nenašel. Probudí politiky sociální bouře, nebo až revoluce? |
Pokud se politici pořádně nepohnou, mohou se vysmívané Husákovy paneláky ze sedmdesátých a osmdesátých let stát obdivovanými a žádanými místy k žití, na rozdíl od králíkáren nové doby, k nimž setrvale směřujeme.
