Demonstrace byly svolány na dobu od 18:00 do 21:00, a nedlouho poté začali policejní težkooděnci demontranty tvrdě vytlačovat z ulic. Nepochybně i proto, že studenti odmítali předem prozradit, co se bude dít po jednadvacáté hodině.
Studentské hnutí nemá oficiální vůdce ani mluvčí, rozhoduje se na plénech, kterých se může zúčastnit každý (pravidelně to dělá 10-15 procent protestujících studentů a další se aktivně zajímají). Studenti se pravděpodobně rozhodli neplánovat nic, možná čekali násilnou reakci policie. I takové obecné rozhodnutí však v koordinaci desítek fakult po celém Srbsku dokázali před vládou utajit. Pro tu muselo být znepokojující, že nedokáže mezi protestující proniknout svými informátory.
Den před demonstrací byly zrušeny osobní vlakové spoje do Bělehradu, údajně kvůli nahlášeným bombám. Stejné to bylo i před studentskou demonstrací letos 15. března, kterou mnozí pozorovatelé označili za největší protestní shromáždění v dějinách Bělehradu. Na 28. června byla navíc zastavena i řada autobusových linek a studentům odřekli na poslední chvíli nasmlouvané autobusy i mnozí soukromí dopravci. Během týdne před demonstrací byly k policejním výslechům předvolány z podezření na ohrožování ústavního zřízení stovky studentů a desítky politických aktivistů nebo intelektuálů kritizujících vládu. A zadržování pokračují i po demonstraci.
Dvě vedle sebe žijící společnosti
Z toho je dostatečně zřejmé, že moc má strach. Nebojí se násilného svržení, přestože její čelní představitelé v čele s prezidentem Aleksandrem Vučićem a předsedkyní parlamentu Anou Brnabićovou nazývají protestující studenty otevřeně teroristy, fašisty a nacisty. Dobře však vědí, že studenti se proti násilí neustále vymezují, a nenechali se až na nepatrné výjimky vyprovokovat ani občasnými útoky mlátiček z řad fotbalových chuligánů a řadových stoupenců vládnoucí Srbské pokrokové strany (SNS). I v sobotu došlo k omezeným potyčkám až poté, co začali těžkooděnci v několika řadách za sebou demonstranty, kteří si na několika místech zkoušeli před ně lehnout, tvrdě zatlačovat.
Přes sto tisíc Srbů se shromáždilo v Bělehradě na protest proti korupci a vládě |
Moc nad Srbskem drží už roky chobotnice vyvolených rodin. Patří k nim i rodiny Vučićových a Brnabićových. Všechny nitky se sbíhají k Aleksandru Vučićovi, v hierarchii moci neohrozitelnému vůdci. Když Vučić před třinácti lety započal cestu k vládnutí, stabilizoval veřejné finance a vsadil na hlasy těch, které zklamala opožděná srbská postkomunistická transformace, chaotická a znevěrohodněná korupcí.
Těm je dnes většinou padesát a víc let, upřednostňují klid a stabilitu před vládou práva a tvoří něco přes třetinu voličů. Hlavním zdrojem informací je pro ně televize. Veřejnoprávní a dvě největší celoplošné jsou doslova přilepené k vládnoucí garnituře. V obavách o odejmutí licence se vládu neodvažuje kritizovat ani většina z několika set dalších celoplošných, regionálních a lokálních TV stanic. Televizní prostor je zahlcený zábavně-propagandistickým šumem.
Český skandál s bitcoiny by v Srbsku žádnou aférou nejspíš ani nebyl. Aférou nebyly ani stovky „cinknutých“ vládních zakázek, dokud následkem jedné z nich nespadla loni v listopadu na novosadském nádraží třísettunová střecha na skupinu nešťastníků, z nichž šestnáct zemřelo, a vláda se to nepokusila ututlat. Tehdy se ukázalo, že v Srbsku paralelně vedle sebe žijí dvě společnosti. Jedna je sžitá s několikapatrovou mocenskou hierarchií začínající u obyčejných pěšáků, mobilizujících a nahánějících voliče, kupujících u volebních místností hlasy, tu a tam zastrašujících voliče opozice, přihazujících při sčítání lístky pro SNS a doufajících ve svůj maličký dílek koláče. Té druhé vládnoucí moc nerozumí, a až do loňského podzimu se o ni ani nestarala.
Odliv mozků
Srbské volby charakterizuje rutina a ideová vyprázdněnost. Při účasti kolem 50 procent ovládá SNS díky spolehlivosti svých voličů a vytrvalému rozbíjení opozice prakticky všechny radnice. Ani vládní, ani opoziční politika nedokážou nabídnout program, který by motivoval k aktivnímu postoji a sliboval změnu. Ani pro protestující studenty nepředstavuje současná opozice, stále zatížená transformačními aférami, reálnou alternativu.
Podle všeho ve chvíli, kdy protesty propukly a spontánně se šířily, studenti ani nevěděli, o jakou změnu usilují. Na bohorovnost vlády a její snahu obětovat na mocenské šachovnici pár střelců odpověděli masovou okupační stávkou fakult, trvající už přes půl roku. Na svou stranu získali i většinu profesorů. Vzájemně je spojuje to, že na jedné straně vidí obohacování privilegovaných, na druhé pak nedostatek peněz v univerzitním vzdělávání. S finančními problémy se potýkají desítky fakult, nejméně sedm spadajících pod klíčovou Univerzitu v Bělehradě už nedokáže pravidelně platit účty za topení, vodu a elektřinu. Platy přednášejících jsou nízké i v porovnání s Bosnou a Hercegovinou nebo Černou Horou.
Až do covidové pandemie sloužil vládě jako bezpečnostní ventil protestních nálad odliv mozků – emigrace absolventů na Západ. Tam je plno, a doma je uplatnění stále méně. Jako okřídlený vtip koluje mezi studenty hláška: „Svědomitě se uč, poctivě pracuj a budeš dobře žít.“ Vučićovi se vrací jako bumerang jeho vlastní burcování proti zkorumpovaným elitám, kvůli kterým prý běžný člověk nemůže pořádně žít.
Těžko říct, jestli protesty dovedou Srbsko ke změně a k jaké. Trvají však už příliš dlouho na to, aby studenti jen tak navázali tam, kde začali. Rozhodných odpůrců protestů je mezi nimi pár stovek, vesměs přesvědčených stoupenců SNS. „Pumpuj!“ – slangový obrat odkazující k ráznému pohybu předloktí se zatnutou pěstí, symbolu odporu, bude nepochybně znít dál.
Autor je balkanista, působí na Katedře kulturní a sociální antropologie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice
