Slova o přátelství opakoval každý z nich několikrát. Někdy měli na mysli osobní vztahy, někdy bylo zřejmé, že mají na mysli státy. Třeba v kontextu podpory vstupu Srbska do EU. Někdy nebylo jasné, zda mluví o sobě navzájem, nebo o svých zemích. A tahle dvojznačnost je možná nejpřiléhavější charakteristikou triumvirátu. I když by žádný z nich nahlas neřekl „stát, to jsem já“, jejich politika vypadá v praxi právě takhle. Nejde tu o „vůdce, stát a národ“.
Nepočítáme-li neurčitou kategorii migrantů, není jejich nacionalismus zaměřen agresivně ven. Brnkají na antiintelektuálskou, rádoby lidovou notu, ale nejsou ani čirými populisty, nadbíhajícími momentálním náladám.
Všichni tři jsou obratnými technology moci. Starají se, aby jim ve vlastní straně nevyrůstali konkurenti, místo veřejnoprávních médií by měli raději zase státní (což se jim v praxi do značné míry podařilo), nemají v lásce nezávislé soudnictví a nevládky už vůbec ne. Parlamenty berou jako převodní páku výkonné moci.
Jsou to ideologicky vyprázdnění, měkcí autoritáři, burcující proti „liberálům“, nechtějí však systém měnit, jen si ho podřídit. Nejlépe je asi vystihuje slovo „kontrola“.
Jediná strategická orientace
Srbsko stojí mimo EU, svého času mělo vztahy s Maďarskem napjaté kvůli maďarské menšině na svém území (jako Slovensko), na vrcholu migrační krize stálo spíš na opačné straně barikády, nebo spíš pohraniční zdi, než Maďarsko. Jak se to zdá dávno! Když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, Srbsko se nepřidalo k sankcím, naopak mu přišlo vhod, že má s Ruskem zónu volného obchodu.
Prezidenta Vučiće invaze zjevně překvapila stejně jako Miloše Zemana; oba se rádi vychloubali, jak dobře Putina znají. I to už je dávno. Na Ukrajinu mezitím různými cestami dorazila munice ze srbských státních zbrojovek za necelou miliardu eur.
Ursulu i s migrací. Viktora i s Putinem. Tak vypadá současná evropská nabídka „dva v jednom“ |
Vývozní příležitostí byla pro Srbsko i válka v Gaze. Zbrojní export do Izraele je řádově menší, ale také jde proti ruské zahraniční politice. V Komárně Vučić hovořil vzletně o míru, ale na tiskovce o dva týdny dřív ztratil při otázce o zbrojním exportu nervy a vybuchl.
Vučić dostal pozvání, aby přijel do ruské Kazaně na summit BRICS, ale po několikatýdenním vymlouvání, že nemá jasno, zda se termín nebude kosit s jiným programem, nakonec odmítl.
Alibisticky přitom odkázal na tradiční srbskou bajku tamním okřídleným rčením: „Zalituje ten, kdo přijme, i ten, kdo nepřijme.“ Ve skutečnosti ovšem nelitoval. Dohodl se na dálku s Putinem o levném plynu na zimu a Evropě dal najevo, že je pro něj důležitější.
Srbský ministr zahraničí Ivica Dačić, který Západ rozhodně nemiluje, to natvrdo okomentoval, že každý stát může mít jen jedinou strategickou orientaci. BRICS je podle něj možná iracionální láskou, která se však do praktické politiky nehodí. Členství v BRICS by totiž Srbsku nepřineslo žádnou ekonomickou podporu.
Putinovi to zřejmě nevadí. Ani srbské granáty do ukrajinských děl pro něj asi nejsou zásadní věcí. Snahu získávat cenné devizy vývozem zbraní za situace, kdy nejvýkonnějším průmyslovým odvětvím je vojensko-průmyslový komplex, dost možná i velmi dobře chápe.
Pokud by se Srbsko mělo začlenit do BRICS a zaplatit za to zastavením integrace do EU, bylo by tam pro něj jenom na okrasu. Osa BBB (Bratislava- Budapešť-Bělehrad) je pro něj mnohem důležitější: jsou to pootevřené dveře do Unie. A pro Vučiće hozené lano.
Vysedět vstup do EU
Potenciální překážkou srbského přistoupení se dlouho zdálo být Kosovo a až do loňska tak argumentoval i Vučić. Málokdo má chuť přijmout stát s nevyřešenou územní celistvostí, Kypr všem stačí. Největší překážkou postupu Srbska totiž už není Kosovo.
Loňského října ostudně zkrachoval v severokosovské Banjsce vpád skupiny ozbrojenců, vyzbrojených ze skladů armády Srbska a vycvičených zřejmě jejími vojenskými instruktory pod dohledem rozvědky na armádním polygonu. Vučić potom potichu odpískal zbylé neformální struktury, prostřednictvím nichž si Srbsko udržovalo mezi kosovskými Srby vliv.
Nechal tedy prištinskou vládu, aby vzala do rukou veškeré pravomoci na celém území Kosova, a chtě nechtě tím splnil podmínku normalizace vztahů mezi Srbskem a Kosovem.
Pravoslavný kulturní blok má v EU jen slabý hlas a Srbsko má třeba v porovnání s Chorvatskem v Unii málo opravdových zastánců. Proto je přátelství s Orbánem a Ficem tak cenné, o to víc, že jsou politiky jedné krve. Brzdou postupu Srbska do EU je totéž, co už dlouho leží v jádru sporů Budapešti s Bruselem: kapitoly 23 a 24, týkající se právního státu.
V oblasti soudnictví, svobody projevu, boje proti korupci a proti organizovanému zločinu udělalo Srbsko podle Evropské komise od jejich otevření v roce 2016 jen jisté přípravné kroky.
Vučić se nechce vzdát kontroly, kterou získal. Sledoval, jak vláda v Záhřebu povolila kvůli vstupu šrouby a v následujících volbách se pak odporoučela. A tak, jak se zdá, se rozhodl si vstup vysedět. Orbán s Ficem k tomu přikyvují, že je ostuda nechávat Srbsko tak dlouho „v čekárně“. Ekonomické podmínky prý splňuje, zdržování má politické pozadí.
Sami jistě dobře vědí, o čem mluví. A tak se zájmy tří politiků hezky protínají a potkávají se i se zájmy Kremlu. Nakonec Vučić ne náhodou poslal za Putinem do Kazaně místo sebe svého důvěrníka, který ho doprovází od chvíle, kdy se dostal k moci, rusofila Aleksandra Vulina.
Dosavadní seznam Vulinových funkcí – přičemž Vulinovo Hnutí socialistů by nemělo šanci samostatně projít do parlamentu – hovoří sám za sebe: ministr pro Kosovo, ministr obrany, ministr vnitra, šéf rozvědky a po krachu akce v Banjce místopředseda vlády bez portfeje. Iracionální láska? Láska určitě. Iracionální možná…
