Předem: dcera chodila několik let do Školy sborového zpěvu při Bambini di Praga. Pro zachování objektivity: do začátku současné aféry nepostoupila – věkově vzato – do nejvyšších oddělení sboru, která umělecky vedl pan sbormistr Kulínský, unikla tedy teoretickému riziku, o němž je řeč.
Za těch několik let jsem však (jako technický doprovod) strávil mnoho desítek hodin v kuloárech školy a byl přítomen mnoha vystoupením všech oddělení školy, včetně těch dirigovaných sbormistrem Kulínským. To už se dá dohromady něco vidět, slyšet i vycítit, spolu s tím, co člověk případně ví o zákulisí hudebních produkcí. Vztah mezi sbormistrem a členkami sboru musel být – bez ironie – jedinečný.
Souhlasím s pisatelkou úhlu pohledu v její nepříjemné zkušenosti, ale je značně absurdní srovnávat nahodilé setkání dvojice pacient-lékař s dlouhodobým soužitím v uměleckém kolektivu. Samozřejmě – pan sbormistr musel vědět, co dělá, a podstatně větší zdrženlivost by byla bývala na místě (a kdybych byl právník, nechtěl bych ho v současném procesu zastupovat). Nicméně jsem osobně stoprocentně přesvědčen o tom, že „vyzyvatelem“ nebyl v žádném z těch nyní žalovaných případů pan sbormistr, nýbrž že tomu bylo právě naopak. A že možná v mnoha případech mohly být oči rodičů když ne zavřené, pak aspoň mírně přivřené.
Paní Dinah A. Spritzer, americká novinářka žijící v Praze, by ráda viděla dívčí „oběti“. Obávám se, že tento ryze feministický náhled je naprostá fikce a že „postižené“ sboristky si takové či onaké mimohudební zážitky ze života ve sboru uchovávaly do dalších let jako nedotknutelná – možná napůl veřejná – milá tajemství. Ostatně v této rubrice již nedávno jedna paní, zřejmě moudrá věkem či zkušeností, podotkla, že „rámus nyní nedělají kdysi dotčená děvčata, ale jejich současní mužští partneři“.
Je dobře, že příspěvek paní Spritzer byl uveřejněn v rubrice, v níž „názory pisatele nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce“.
Za těch několik let jsem však (jako technický doprovod) strávil mnoho desítek hodin v kuloárech školy a byl přítomen mnoha vystoupením všech oddělení školy, včetně těch dirigovaných sbormistrem Kulínským. To už se dá dohromady něco vidět, slyšet i vycítit, spolu s tím, co člověk případně ví o zákulisí hudebních produkcí. Vztah mezi sbormistrem a členkami sboru musel být – bez ironie – jedinečný.
Souhlasím s pisatelkou úhlu pohledu v její nepříjemné zkušenosti, ale je značně absurdní srovnávat nahodilé setkání dvojice pacient-lékař s dlouhodobým soužitím v uměleckém kolektivu. Samozřejmě – pan sbormistr musel vědět, co dělá, a podstatně větší zdrženlivost by byla bývala na místě (a kdybych byl právník, nechtěl bych ho v současném procesu zastupovat). Nicméně jsem osobně stoprocentně přesvědčen o tom, že „vyzyvatelem“ nebyl v žádném z těch nyní žalovaných případů pan sbormistr, nýbrž že tomu bylo právě naopak. A že možná v mnoha případech mohly být oči rodičů když ne zavřené, pak aspoň mírně přivřené.
Paní Dinah A. Spritzer, americká novinářka žijící v Praze, by ráda viděla dívčí „oběti“. Obávám se, že tento ryze feministický náhled je naprostá fikce a že „postižené“ sboristky si takové či onaké mimohudební zážitky ze života ve sboru uchovávaly do dalších let jako nedotknutelná – možná napůl veřejná – milá tajemství. Ostatně v této rubrice již nedávno jedna paní, zřejmě moudrá věkem či zkušeností, podotkla, že „rámus nyní nedělají kdysi dotčená děvčata, ale jejich současní mužští partneři“.
Je dobře, že příspěvek paní Spritzer byl uveřejněn v rubrice, v níž „názory pisatele nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce“.
