Zpráva pochopitelně vyvolala vlnu nevole. Bývalý europoslanec a nynější pražský zastupitel Jiří Pospíšil (TOP 09) dokonce přišel s faustovskou interpretací. Sociální demokraté prý upsali duši ďáblu, poněvadž se spojili s komunisty, kteří zavraždili Miladu Horákovou.
V prostředí voličů od středu doprava zmíněným výrokem nepochybně vydoluje plné nůše lajků. A podobně se již vede a povede erupci jiných kritických komentářů, hovořících o zradě, o následování temného odkazu Zdeňka Fierlingera, hlavního aktéra nuceného sloučení sociálních demokratů s komunisty po únoru 1948, či o nespoutané amorální touze po korytech.
Uvedené reakce mají logiku a lze jim jistě rozumět. Nicméně pro další osudy SOCDEM je ještě horší skutečnost, že podobný postoj jako středová nebo pravicová část veřejnosti zaujímají i mnozí sociální demokraté. Již po oznámení opětovného zahájení rozhovorů o spolupráci se Stačilo! stranu opustila řada významných politiků: Jiří Dienstbier, senátor Petr Vícha nebo hejtman Pardubického kraje Martin Netolický. A nyní, po podepsání dohody, i předchůdce Jany Maláčové Michal Šmarda.
Vrchol demokracie v praxi: Piráti, Spolu, STAN můžou. Stačilo!, SOCDEM, SPD a ANO nemůžou |
Sice se neukázal být natolik přitažlivým leaderem, aby sociální demokracii vytáhl někam bezpečně nad pět procent, avšak alespoň ji finančně zkonsolidoval, jak tvrdí. Ekonomické rozpoložení zadlužené partaje určitě v mnohém vylepšil. V jeho optice tak připravil vhodnou půdu pro celkovou obnovu strany, jež by ale vyžadovala přece jen dlouhodobější a soustavnější práci. Leč termín voleb se hrozivě blížil. A vedení Jany Maláčové, poté, co selhaly námluvy s ANO či s Robertem Šlachtou, zvolilo velmi spornou sázku na jistotu.
Morální problematičnost v zásadě shrnuje citovaná faustovská variace Jiřího Pospíšila, byť ji lze snadno označit za přestřelenou. Praktická spočívá v otázce, co z nejstarší české politické strany vlastně zbyde, i kdyby Jana Maláčová s Lubomírem Zaorálkem plus třeba i s někým dalším proklouzli do sněmovny.
Kolik lidí, ochotných k nějaké skutečné práci, ve straně zůstane? Kolik zastupitelů v komunální politice se k ní ještě bude hlásit? A lze v zásadě primitivní dichotomii zbraně versus sociální stát považovat za programovou profilaci moderní levice?
A navíc, kolik z prťavé hromádky sociálnědemokratických voličů dá Stačilo! svůj hlas? Spíše menšina. Daniel Sterzik alias Vidlák, Kateřina Konečná ani Jana Maláčová tak sněmovnu pořád nemají jistou.
Analogické pohyby se ale dají pozorovat i v opačné části politického spektra, byť dnes je natolik zmatečné, že se v něm už ani čert nevyzná. Vše se rozostřilo, co dříve stálo pevně vlevo, trčí dnes v pravém koutu a naopak. Ostatně, Stačilo! se vymezuje jako vlastenecká levice. Za vlasteneckou pravici se nesporně považují Motoristé sobě, kteří si v sobotu uspořádali krizový sjezd. Strana totiž, jak pravil předseda Petr Macinka, určitě nevzkvétá a v preferencích se propadla hluboko pod pět procent.
Konečná s Maláčovou se mohou ideologům klidně vysmát a čekat, koho jim Fiala ještě nažene |
Macinka si k pojmenování tristní situace sice vypůjčil výrok Václava Havla, jinak má ale nárůst preferencí zajistit ještě náruživější profilace do podoby jakési „paleo ODS“, evokující nostalgikům éru Václava Klause z divokých devadesátek. Nicméně Klausův fanklub již řady voličů ODS dávno opustil čili sítě rozhozené do jejích vod přinesou nejspíše jen pár mřenek.
Václav Klaus Motoristy v kampani podporuje, Miloš Zeman nepokrytě straní ANO a údajně má v září vystoupit na mítinku Andreje Babiše v Ostravě. A ve hře je prý dokonce též společné předvolební prohlášení obou exprezidentů, které současnou vládu rozhodně nepotěší.
Pro Motoristy však hlavní výhru v minulosti a hlavní problém v současnosti znamená Filip Turek, obtížený teď řadou afér. Buď se dovede nějak revitalizovat, nebo Motoristům nepomůže už vůbec nic – ani svěcená voda, ani pakt s ďáblem. A štěstí jim nemusí přinést ani případné obnovení spolupráce s Přísahou Roberta Šlachty, jemuž dali v závrati ze společných úspěchů kopačky.
Zhrzený milenec Šlachta nyní cedí mezi zuby, že v politice se nikdy nemá říkat nikdy, ovšem i kdyby se nechal přemluvit k obnově vztahu, nemusí se z něj ve volbách zrodit mechanický součet aktuálních preferencí obou oddělených subjektů, jenž by sumičku nad pěti procenty dal.
Snaha po spojování, navenek zdůvodňovaná jako obrana před propadem opozičních hlasů do pekla, však může paradoxně přinést jeden nemilý, a nikoliv integrační efekt: naprosto roztříštěnou sněmovnu, kde bude reálně fungovat okolo patnácti partají. A tedy takový mumraj, že po krátkém čase začnou i mnozí příznivci současné opozice se slzou v oku vzpomínat na zlaté časy vlády fyjalové pětidemolice.
