Co se dříve jevilo jako problematické, a ne všude tomu fandili, dnes funguje na sto procent. Příkladem může právě být přechod jednání orgánů obce z ryze osobních setkání na online formu. Přes určitou zkostnatělost úředního šimla se jednání zastupitelstev na nejrůznějších komunikačních platformách stala v rekordně krátké době zcela normální akceptovatelnou normou.
Začátky určitě nebyly jednoduché, všude neměli dostatečně technicky zdatné úředníky či IT fandy, kteří by se s nadšením vrhli na studium nových možností. I přes nabývané zkušenosti často docházelo k humorným situacím, kdy se fyzicky přítomní dosti kostrbatě spojovali s online účastníky. Ti se totiž přihlašovali do diskuse ze zařízení rozdílné kvality, což se občas odráželo na čistotě zvuku i úrovni obrazu.
Jeden příklad z praxe. Po zahájení jednání nejmenované komise v jednom menším nejmenovaném městě je v místnosti u jednoho počítače asi osm přítomných. Mezi sebou se živě baví a ptají se vzdáleně připojených: „Dostali jste materiály?“ Onlinisté začnou odpovídat, jenže v místnosti není slyšet vlastní slovo, protože dál probíhá čilá diskuze… A tak zaznívá: „My vás neslyšíme!“ „ Vypněte si mikrofon! To nejde, to byste pak neslyšeli, co tady říkáme!“ (…) Dohady trvají a rozumět už není vůbec nikomu. Po dvacetiminutové diskuzi na téma „slyšíme-neslyšíme“ žádají vzdáleně připojení alespoň o klid při svých vstupech… Nakonec vše dobře dopadlo, komise projednala vše, co potřebovala, dizkuze v rámci možností proběhla. Tento krátký příběh se přitom neodehrál na jaře loňského roku, kdy se všichni online komunikaci teprve učili, ale až letos.
Inu, i při využívání nejmodernější techniky, v on-line jednání, v digitálním prostředí se stále mohou odehrávat scénky podobné těm z filmů Hoří, má panenko či Slunce, seno, jahody. Jsme přeci jenom lidi.
Radka Vladyková, výkonná ředitelka Svazu měst a obcí ČR
