„Prosím vás, koho budou za deset let zajímat nějaké archivy StB?“ zněl nejčastější argument těch, kteří po roce 1990 odmítali důkladné vypořádání se s temnou minulostí naší společnosti a jasné pojmenování kdo byl kdo.
Čas oponou trhnul a ukázal, že zajímá překvapivě dost lidí a dokonce ovlivňuje aktuální politiku. Čím to bude? Prostě proto, že jsme si po roce 1990 neuklidili na stole, na kterém jsme svobodně a kapitalisticky začali hodovat. Že jsme si mysleli, že jde po 40 letech odstřihnout se od toho špatného a jen radostně hledět do budoucnosti.
Že jsme si mysleli, že čas poběží nějak rychleji. Jednadvacet let po potlačení pražského jara jsme byli schopni chodit na demonstrace a vzpomínka byla stále živá. Nyní jsme doufali, že jen pár let navíc nás zázrakem změní a bahno komunismu můžeme nechat za námi. Zapomněli jsme ale, že v tom bahně jsme vyrůstali a „formovali“ si charaktery.
Možná to mohlo být jiné, ale naše rozpačité přešlapování a nejistota, jak se dívat na problematiku spolupracovníků StB, jak hodnotit a trestat, se nám nyní vrací. Kdyby po revoluci zvítězil směr zastávající rychlé otevření archivů, kauzy Babiš a StB, minulost Karla Srpa, lidí ve vedené KSČM a další, by byly dnes už opravdu minulostí.
A neříkejme, že za to může Václav Havel a jeho slavné „nejsme jako oni“. Tento apel směřoval proti živelnému vypořádávání si účtů a ne otevřenému pohledu na minulost doloženou jasnými fakty a na ty, kteří opravdu ubližovali.
