Čtvrtek 7. listopadu 2024, svátek má Saskie
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Poslední slovo

Prý jak to ti komunisti dělali, že neměli dluhy a vůbec

Radka Kvačková foto: Lidovky.cz

Poslední slovo
Tak prý dlužím tři sta tisíc. Rozpočítali nám státní dluh a ukázalo se, že tolik připadá na každého občana, včetně nemluvňat. No, nedělá mi to radost. Sama jsem se pro půjčku do banky vypravila jen dvakrát v životě, jednou přibližně ve třiceti na bydlení (poslední splátka v padesáti) a jednou, asi ve třiadvaceti, na kabát.
  21:00

To druhé vypadá dneska divně, ale já zkrátka chtěla šik kabát, a ten mě tenkrát přišel na 1700 korun, což o dost přesahovalo můj měsíční příjem. Teď si můžete šik kabát pořídit i v sekáči za pár šupů a ani v běžném obchodě vám taková koupě plat určitě nepohltí, jenže když mi bylo třiadvacet, hezké oblečení v krámech prakticky neexistovalo. Logicky to vysvětlit to nelze, protože plány výroby se víceméně plnily, na pultech cosi k mání bylo, jen zoufale ošklivé. (Ten kabát nebyl koupený v běžném krámu, ale šitý tak zvaně na zakázku.)

Vzpomněla jsem si na to nedávno, když mi na Facebooku naskočil vemlouvavý příspěvek, ve kterém stálo: „… pořád mi vrtá hlavou, jak to dělali ti hloupí a zlí komunisté, když na každé vesnici bylo zdravotní středisko, kde mi napsal doktor recept, za který jsem zaplatil 1 Kč bez ohledu na to, jaké léky mi na něj vydali, zubař chodil za dětmi 2x ročně i do školy, na každé vesnici byla pošta, pohled stál 1 Kč za známku, koresponďák 50 hal., dopis 3 Kč za známku, po městě jsme jako děti jezdili městskou dopravou (kejvačkou) za 50 hal. od 15 let za 1 Kč, rohlík stál 40 hal., pletená houska 60 hal., kilo chleba 5,20 Kč., litr mléka 2 Kč., 250 g. másla 8 Kč a přesto nebyla naše zem zadlužená…“

Státní dluh je rekordně vysoký. Na každého Čecha připadá přes 306 tisíc

Musela jsem se zamyslet, protože v těch slovech nebyla žádná nepravda a přitom mi bylo jasné, že nevystihuje skutečnost, kterou jsem znala. Neříkala, že v socialistickém zdravotním středisku s vámi jednali jako s podřízenými, a když jste si dovolili zaklepat na dveře ordinace, klidně vás poslali za trest domů bez léčení. Nedozvíte se, že léky byly jen ty základní, že zubař dláždil stoličky jen šedě amalgámem a rohlík sice byl za padesát halířů, ale průměrný plat dělal tak patnáct stovek. Že pošty musely být všude prostě z toho důvodu, že nebyly e-maily ani bankomaty a všechno se platilo složenkami.

A už vůbec tam nestálo, že byly všechny fasády omlácené, mlíko vytékalo z igelitových pytlíků na zem, spotřební zboží jste získávali jen s protekcí a slušné džíny měl pouze ten, komu se podařilo vyjet s povolením několika institucí do ciziny a propašovat vedle povolených pěti dolarů o něco víc. (O drobnostech, jako je svoboda projevu či podnikání, nemluvě).

Nepatřím mezi ty, kdo tvrdí, že se na máslo stály fronty a pomeranče byly jen na Vánoce. Máslo bylo, pokud vím, pořád a pomeranče se někdy objevily i u příležitosti prvního máje. Levnější dopravu připouštím. Ale za tou zoufalou ošklivostí skoro všeho si stojím.