Zněl takto: „Na rozdíl od příjmů soukromých osob souvisejí již historicky státní příjmy s válkou. Ve všech daňových systémech se vždycky počítalo s rezervou na dočasné výdaje v období válečného konfliktu. V dobách, kdy je naše vlast ohrožena a s ní jsou v sázce i naše zájmy, přesvědčení, hrdost, ba i sama naše existence, souhlasíme s téměř neomezenými výdaji, jen abychom si vykoupili vítězství. Válka skončí a s ní i dočasná vydání, která jsme pokládali za víceméně nevyhnutelná. Teoreticky by tedy měly daně klesnout na původní úroveň. V praxi se to však stává jen málokdy. (…) Kdysi se věřilo, že v mírových dobách by se daně měly snižovat, aby zas mohly za války stoupnout. Leč ve století, kdy se každá válka považuje za poslední, nemá tato teorie mnoho zastánců.“
Měla by nová vláda směřovat za vyrovnaným rozpočtem?
V době, kdy byly psány tyto řádky, však nebylo ještě známo, kolik různých válek, byť neozbrojených, stát jednou povede. Nepřetržitě válčíme proti chudobě, proti zločinu, proti znečišťování životního prostředí a kdoví proti čemu ještě. Na rozdíl od válek skutečných mají tyto boje společnou vlastnost: nikdy neskončí.
Zúžený prostor pro flexibilní politiku
Česká republika vstupuje do roku 2026 s vysokou pravděpodobností rozpočtového provizoria. Vznikající koaliční vláda ANO, SPD a Motoristů odmítla návrh rozpočtu odstupující vlády a požaduje jeho přepracování. Rozpočtové provizorium nastává tehdy, pokud Poslanecká sněmovna neschválí rozpočet do 31. prosince předcházejícího roku. V takovém případě jsou měsíční výdaje státu omezeny na jednu dvanáctinu celkových výdajů předchozího rozpočtového období.
Rozpočtové provizorium a vyšší schodek? To první je daň za demokracii, to druhé trend doby |
Krátkodobé provizorium v řádu týdnů či několika měsíců nepředstavuje pro ekonomiku zásadní ohrožení. Mandatorní výdaje musí být hrazeny i během provizoria, investiční aktivita je na počátku roku tradičně utlumená. Problematické by bylo provizorium delší než tři měsíce, které by mohlo zastavit dotační tituly, odložit investice a negativně ovlivnit růst HDP.
Skutečným jádrem problému českých veřejných financí není samotné provizorium, nýbrž dlouhodobě narůstající podíl mandatorních výdajů. Tedy takových, které je stát povinen vynaložit na základě zákonů nebo smluvních závazků.
Podle údajů ministerstva financí činí celkové mandatorní a kvazimandatorní výdaje v rozpočtu na rok 2025 přibližně 1797 miliard korun, což představuje zhruba 77 až 83 procent veškerých výdajů státního rozpočtu (v závislosti na účetní metodice). Největší položkou jsou důchodové dávky ve výši 717 miliard korun, následované výdaji na obranu (161 miliard po zákonném ukotvení dvouprocentního podílu na HDP) a platbami státu do systému zdravotního pojištění.
Tento vysoký podíl zákonem předurčených výdajů dramaticky omezuje manévrovací prostor každé vlády. Na investice, rozvojové programy či reakce na nepředvídané situace zbývá méně než čtvrtina rozpočtu. Jakákoliv vláda tak fakticky disponuje jen omezeným prostorem pro realizaci vlastního programu.
Končící vláda pošle znovu rozpočet poslancům, když bude ve funkci 17. prosince |
Dalším faktorem je postupné zakotvování stále více výdajových titulů přímo do zákonů. Příkladem jsou výdaje na obranu ve výši dvou procent HDP, které se od roku 2024 staly mandatorními. Každé takové zákonné ukotvení dále zužuje prostor pro flexibilní rozpočtovou politiku.
Smutné stáří Husákových dětí
Existuje nějaké alespoň trochu dobré řešení? Nejprve si řekněme, kde řešení nehledat.
Především, řešení nenajdeme ve zvýšení daní. Zkušenosti drtivé většiny evropských i mimoevropských států potvrzují platnost dalšího z nesmrtelných výroků C. N. Parkinsona: „Výdaje rostou úměrně s příjmy.“ I kdybychom dejme tomu zvýšili DPH na paušálních 25 procent jako Dánsko, stejně by to nestačilo. Stále by se našly další a další položky, které by bylo zapotřebí nutně financovat či valorizovat. Nehledě na to, co by zvýšení daní provedlo s hospodářským růstem a inflací.
Havlíček má za neudržitelné emisní povolenky, Schillerové vadí práce načerno |
Další bludnou cestou je penzijní reforma. Řekněme si to brutálně upřímně: je na ni pozdě. Penzijní reforma měla být provedena během 90. let, nejpozději v roce 2000, kdy ji uskutečnilo Švédsko. Jenomže tehdy nám vládly finančně pologramotné vlády (což se mimochodem nezměnilo).
Nic již nezachrání silné generace 70. let před chudobou ve stáří, leda jejich vlastní úspory a investice. Čtyřicátá a padesátá léta budou pro tuto generaci krutá: nuzné penze, lékařská péče na příděl s dlouhými čekacími dobami a to ještě bude velkým štěstím, když nebude zákonem stanovena povinná eutanazie v určitém věku a při určitých diagnózách.
Revize sociálních dávek rovněž není řešení. Stát vynakládá na „sociálno“ mnohem méně, než si lidé obvykle myslí: kolem devíti procent veřejných výdajů. Zde se dá ušetřit něco málo, ale v zemi, kde se veřejnost poměrně štědře účastní různých veřejných sbírek, bychom asi těžko tolerovali utnutí peněz pro postižené, matky samoživitelky a podobně.
Ale co by tedy pomohlo?
Rozpočet připravovaný „shora“
Inspiraci pro skutečné řešení by nakonec přece jen mohlo poskytnout Dánsko, jedna z mála vyspělých zemí, která není beznadějně zadlužená.
Co dělají Dánové jinak? Český rozpočtový systém je založen na každoročním vyjednávání, v němž jednotlivá ministerstva usilují o navýšení svých kapitol a vláda se horko těžko snaží udržet výdaje v přijatelných mezích. Neexistují závazné víceleté výdajové limity a celková úroveň veřejných výdajů se proto formuje spíše politickým handlem než dlouhodobou strategií. Výsledkem je relativně slabá fiskální disciplína.
Naproti tomu dánský přístup stojí na pevných čtyřletých výdajových stropech, které jsou závazné pro vládu i parlament a které nelze překročit bez porušení zákona. Rozpočet se v Dánsku připravuje „shora“: nejprve je dána maximální suma výdajů. Teprve pak se určují priority resortů. Tento systém omezuje politické pokušení zvyšovat výdaje ad hoc a stabilizuje vývoj veřejných financí v delším horizontu.
KLAUS: Co s rozpočtem? Nová vládní koalice má možnost ukázat na tragédii Fialova vládnutí |
Stručně řečeno, Česko funguje způsobem „Co letos chceme a hlavně musíme zaplatit?“, kdežto Dánsko se ptá: „Kolik smíme utratit v dalších čtyřech letech — a jak tuto částku rozdělit?“
To možná zní docela rozumně.
