Ať žijí medaile a řády! Dostane je někdy zároveň Svěrák i David, Pánek i Vávra?

Všech osmačtyřicet jmen je úctyhodných a těžko proti jednomu každému z nich cokoli namítat. Kolegové sice v podcastu Staří bílí muži jemně rozporují metál pro náčelníka generálního štábu Karla Řehku, neb dle nich prezident ve sporu vojáka (Řehky) s civilním řízením resortu (Černochová) podpořil armádu, což je v principu nebezpečné: jsme to my, občané, kteří skrze své politiky řídíme armádu, nikoli naopak. Jenže tento popis dle Chlívku pro tuto chvíli není přesný.

Celé roky, co mezi „engéšem“ a „naší Janou“ střídavě doutnaly a vybuchovaly spory, prezident udržel dekorum a veřejně nikdy nepodpořil své „kriegskameraden“ na úkor politického vedení. Metál Karlu Řehkovi lze bezpochyby chápat jako vyjádření podpory, ale ta přišla až ve chvíli, kdy ministryně spolu s celou vládou odchází.

Podpoře mladého generála rozumí Chlívek spíše tak, že jde o vzkaz pro budoucího premiéra a ministra obrany: na Karla Řehku mi nesahejte - zvláště v případě, když jeden z předchozích adeptů na post náčelníka generálního štábu možná zamíří do čela ministerstva obrany a mohl by si hypoteticky chtít poněkud nedospěle vyřizovat účty.

Lepší pozdě nežli nikdy

Druhá námitka proti seznamu oceněných říká, že až příliš často se v ocenění ozvala smutná sentence „in memoriam“ - kolegové to shrnuli lapidárně „příliš mnoho mrtvých“. Ano, 13 posmrtných ocenění tvoří více než čtvrtinu celého seznamu, ale i tady by byl Chlívek shovívavý: lepší pozdě nežli nikdy.

Česká republika se vůbec nechovala dobře a důstojně k drtivé většině lidí, kteří po desetiletí bojovali proti totalitě (totalitám). Taková mimořádná osobnost jako prezidentem oceněná Dana Němcová měla po dekády zcela nedůstojný důchod - náš, nový, svobodný a demokratický režim ji vlastně podruhé trestal za to, že ji komunisté neumožnili vykonávat její profesi. Lehce kritická námitka „bezpečně mrtví nebo nedávno zesnulí“ je sice relevantní, ale dle Chlívku je přesto lepší se přes ni přenést a z ocenění pro lidi jako Otakar Motejl, Dana Němcová či Dana Drábová se radovat.

Chlívek se tedy radoval a radoval se velmi: většiny oceněných si hluboce váží, některé měl tu čest potkat a některé dokonce potkat častěji, a všechny řády a medaile hodnotí jako bezpochyby zasloužené.

Dojalo jej třeba i poslední jméno: Miloš Zapletal. Stejně jako před dvěma lety medaile pro Miloslava Nevrlého jde asi o osobnost veřejnosti výrazně méně známou, než je Zdeněk Svěrák, Anna Geislerová či Jan Kaplický, ale přesto jde o zcela klíčovou osobnost nejen pro celé skautské hnutí.

Když tě život láká, vyndej svýho ptáka

Věčná škoda, že se pan Zapletal o pár měsíců svého ocenění nedožil - jeho fenomenální Encyklopedie her tvoří základ knihovny nejen všech skautských rádců, ale všech vedoucích a náčelníků ve všech woodcrafterských kmenech, turistických, tábornických a dokonce i pionýrských oddílech.

Chlívek kladně kvituje, že po letech, kdy byli oceňováni v podstatě výhradně jen odbojáři, vojáci, vědci, umělci a humanističtí intelektuálové, se mezi vyznamenané objevili i byznysmeni jako Josef Průša či Ondřej Felix.

Chlívek byl dojat dokonce i - takřka jistě neúmyslným - dvojitým nepřímým oceněním pro Člověka v tísni: jeho současný a dlouholetý ředitel Šimon Pánek dostal Řád T. G. Masaryka 3. třídy; ale předchozí ředitel Tomáš Pojar, diplomat a bezpečnostní expert, dostal metál Za zásluhy v oblasti obrany. A kdo nebyl dojat metálem pro devítiletého Šimona Malého, má asi místo srdce kilo mramoru.

Vykročit mimo své preference

Tady by mohla dojemná story skončit. Jenže prací novináře je pokoušet se každý den vystoupit ze svých předsudků a preferencí: filozofové by citovali Edmunda Husserla a mluvili by o „vyzávorkování“, moderní psychologové a sociologové o předpojatosti a systematickém zkreslení (bias), právníci možná dokonce i o podjatosti. Chlívek jen říká, že se pokouší dělat svoji práci, jakkoli nedokonale a marně.

Výše v textu Chlívek psal: „většiny oceněných si hluboce váží, některé měl tu čest potkat a některé dokonce potkat častěji, a všechny řády a medaile hodnotí jako bezpochyby zasloužené“. Jenže právě v tom je ten problém. Anna Geislerová, Zdeněk Svěrák, Šimon Pánek, Dana Drábová, Miloš Zapletal, Tomáš Pojar, ale i třeba Josef Průša či Jakub Hrůša by se mohli sejít v jedné hospodě a báječně si popovídat. V seznamu není nikdo, kdo by nezapadl do proslulé kavárny na pražské Kampě jménem Mlejn, kam s oblibou chodíval třeba Karel Schwarzenberg.

Mozková smrt české pravice. Paralyzovaly ji čtyři velké paradoxy

Snaží-li se Chlívek dívat na seznam vyznamenaných nezaujatě, pak musí říci: jedna každá a jeden každý si vyznamenání zaslouží, ale hradní tým stále vybírá jen z jednoho pytle. Respektive z jedné půlky národa, z jedné půlky našich dějin.

To není myšleno jako ostrá kritika: stejně se choval Miloš Zeman, stejně se choval Václav Klaus, a do velké míry podobně se choval Václav Havel, byť ten se asi nejvíce snažil „vystoupit ze své bubliny“. V řádech udělovaných prezidentem Pavlem sice lze při podrobném čtení najít drobné „kamarádšofty,“ ale v míře takřka neznatelné a bezpochyby násobně menší než u jeho dvou předchůdců.

Chlívek však sní o tom, že jednou zažije prezidenta, jenž bude schopen ocenit tak rozdílné osobnosti, jako je Šimon Pánek a třeba Daniel Vávra, mimořádná osobnost českého zábavního a IT průmyslu. Chlívek sní o tom, že jednou nějaký prezident dokáže ocenit jak Jakuba Hrůšu, tak zpěváka a skladatele Michala Davida.

Aby nedošlo k mýlce: Chlívek je na hudbu pana Davida bytostně alergický, protože mu symbolizuje tupost osmdesátých let, ale respektuje, že velké části národa přináší už skoro půl století radost. Že jednou krom novinářů Martina Dorazína či Daniela Anýže bude někdy oceněn i žurnalista typu Matyáše Zrna či Martina Weisse.

Chlívek sní o tom, že jednou nějaký prezident začne skutečně spojovat národ, nikoli oceňovat jen ty, s nimiž v nějakém slova smyslu souzní. Ta vize zní takto: Chlívek sní o tom, že jednou nějaký prezident bude skutečně sloužit svému úřadu a celému svému národu.

Ale nebojte, dojetí pominulo. Chlívek ví, že taková vize se nikdy nenaplní. A ty metály prostě letos byly dojemné.