Druhou variantou je autojízda do kopce tak strmého, že jsem se jako malá pokaždé strachovala, že se tátův trabant převrátí na střechu. Že trabant má něco jako přední pohon, mi tehdy zůstávalo skryto.
Schodů se ovšem nebojím, a tak jsem na pozvání zareagovala pěšmo. Zámek, dlouhé roky zanedbaný a chátrající, se v poslední době „probouzí ze zimního spánku“ – abych parafrázovala název plánu jeho obnovy „Probouzení zimního zámku“. Začala před deseti lety a od té doby už se tu proinvestovalo přibližně čtvrt miliardy korun.
Kalendář tištěný v osmi jazycích
Nádvoří, jakkoli nadále rozkopaná, už díky tomu nepřipomínají otřískané jézetdé, interiéry Horního zámku notně prokoukly a nový, atraktivnější kabátek dostaly i stálé expozice, věnované historii města, přírodě Šumavy, řemeslům, lovectví, tiskařství, sklářství nebo lidovému umění. V podstřeší se pak vylouply také prostory, které se nyní využívají pro termínované výstavy. Právě sem Eva Reitspiesová s kolegy umístili expozici, kterou nazvali „Steinbrenerovi kreslíři“.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
Tušila jsem, že Eva v posledních měsících na čemsi pracovala. Na místě jsem pak zjistila, že to „cosi“ byla probírka nekonečných hromad kreseb a ilustrací, které vznikaly v průběhu sedmi dekád 1874–1944 pro čtecí kalendáře, jež vydávali zakladatel novodobého vimperského knihtisku Johann Steinbrener (1835–1909) a jeho nástupci. V zámeckém archivu se jich zachovalo na šest tisíc. Pro výstavu z nich Eva vybrala přibližně dvě stovky nejzajímavějších, nejvýmluvnějších – a také nejméně poškozených.
Literární badatelé vědí, že jedna věc je kánon kvalitních, ducha povznášejících děl; že však to, co se čte ve své době nejvíce a nejraději, tomuto kánonu neodpovídá. A tak zatímco František Topič nebo Jan Otto sytili náročné čtenáře díly Jana Nerudy, Svatopluka Čecha nebo Václava Beneše Třebízského, kolovaly po celé rakousko-uherské monarchii čtecí kalendáře z Vimperka, které obsahovaly dobrodružné, romantické, nábožné anebo lidovýchovné čtivo pro obecné vrstvy.
Momenty ticha aneb Dvacet nejzajímavějších a esteticky nejpůsobivějších českých kostnic ve fotografii |
Johann Steinbrener, šumavský Němec a vyučený knihař, začínal jako drobný knihkupec a vydavatel a pro své zboží sháněl odbyt na venkovských jarmarcích. Nabídnout prostým Šumavanům kalendář, kde by našli také trochu zábavy a poučení, ho napadlo roku 1873 a už první vydání zaznamenalo značný úspěch: rozprodalo se 8000 výtisků. Původně útlý černobílý sešitek nabobtnal v průběhu let co do počtu stran, jazykových mutací (časem Steinbrenerovy kalendáře vycházely ve všech osmi jazycích Rakouska-Uherska) a právě i co do ilustrací.
Steinbrenerové nabízeli kalendáře katolické, vojenské, rolnické nebo třeba hasičské, v levnější černobílé nebo nákladnější barevné verzi, zahrnující křesťanské legendy, milostné příběhy, povídky o dobrodružných cestách do exotických krajin nebo futuristické vize – a to vše doprovázela autorská vyobrazení, jež pro vimperskou firmu časem obstarávali spolupracovníci z mnoha koutů mocnářství.
Život coby pouť. O čem vypovídají pomníčky u silnic |
Steinbrener a jeho kreslíři
Někteří z nich se dokonce do Vimperka přistěhovali, protože Johann Steinbrener se o své lidi (včetně dělníků z tiskáren, které založil a které ve Vimperku fungovaly až do přelomu tisíciletí) dokázal příkladně postarat: jeho umělci bydleli ve vile Abendfrieden na Zlaté stezce. „Bohužel dnes neexistuje žádný soupis zdejších rezidentů,“ krčí rameny Eva Reitspiesová, když mě výstavou s hrdostí provádí. Neznámých je ale kolem kalendářů víc, například kdo byl umný ilustrátor H. M., jehož obrázků se na zámku dochovalo nejvíc.
Jiní umělci jsou však známí, mezi nimi František Günther (+1899), autor velkého množství přebalů, které se s drobnými obměnami užívaly mnoho let, ilustrátor historických příběhů Václav Čutta (+1934), Vasyl Petruk, rodák z Kolomyje, Emanuel Boháč (+1940), který během let doprovodil řadu náboženských textů, nebo scénograf Slovenského národního divadla Edmund Massányi (+1966). Ale také Maria Grengg (+1963), rakouská malířka a spisovatelka, která se ve 30. letech stala nadšenou vyznavačkou národního socialismu, v roce 1940 vstoupila do NSDAP a napříště se podle vlastních slov snažila „vyjádřit uměleckou formou myšlenky národního socialismu, a zprostředkovat je tak lidem snadno srozumitelným způsobem“.
Jen si tak posedět a ochladit se. A třeba se i pomodlit. Kostelních 20 stupňů je lákavých |
Ostatně nástup nacismu s jeho vyhraněnými idejemi je na výstavě jasně znát i z pouhých několika vystavených dobových ilustrací. Jejich autoři již, na rozdíl od starších obrázků, mají výhradně německá jména.
Johann Steinbrener zaznamenal se svými kalendáři největší úspěch (náklad v řádu šesti nul) v roce 1908, rok před svou smrtí. Jeho potomci už podobné mety nedosáhli, vydávání bylo ukončeno roku 1944 a poválečný příběh rodiny i jejich kdysi tak věhlasného podniku opisuje osudy jiných německých podnikatelů v Československu. Zavzpomínat na to lze na vimperském zámku až do 2. listopadu.
