Příhoda tohoto typu se včera odehrála jen jednou, což je na patnáctikilometrovou trasu Prahou ještě docela dobrý výsledek. Někdy se na stejné trajektorii odehraje podobných krizových (a pro cyklistu potenciálně smrtících) situací více. Kdo v Česku na kole jezdí často, ví, o čem je řeč.
Možná si ten řidič, co mě div nepřizabil, „jen“ četl za jízdy v telefonu, případně vyřizoval služební papíry, to nevím. Je ale docela možné, že zastává pozoruhodnou pozici, kterou ve včerejších LN v příspěvku nazvaném Nepodléhejme bicyklismu (LN 20. 7.) představil pan Vilém Barák: totiž že „cyklisté jezdí vyděračským způsobem“ či že „silnice vinou cyklistů ztrácejí dopravní kapacitu“.
BARÁK: Nepodléhejme bicyklismu. Kolo se změnilo v modlu agresivní ideologie |
S většinou páně Barákových „argumentů“ v citovaném článku uvedených nemá cenu polemizovat, diskvalifikují se samy. Je zřejmé, že autor lidi přepravující se na jízdních kolech opravdu ze srdce nesnáší; napsat do masově čteného periodika větu typu „cyklisté utiskují řidiče automobilů“ či „kolo se změnilo v modlu agresivní ideologie“, to vyžaduje hodně velkou míru zaslepenosti.
Barákův článek je ale současně nebezpečný v tom, že se snaží legitimizovat postoj, který sice někteří řidiči automobilů berou za svůj, ale navenek jej většinou nepřiznají: totiž že cyklisté jsou jakýsi obtížný hmyz, co na silnicích jen překáží a ze strany nadřazených šoférů potřebuje náležitě vyučit.
Cyklisté s chodci bojují o náplavku. Mají být k sobě benevolentní, ale leckdy to vypadá jinak. Praha hledá řešení |
Chová se tak sice jen malá menšina řidičů, ale na vznik problému to stačí. Zažívám to docela často: třeba šoféry, kteří obtížně skousávají, když je v některé z nekonečných pražských zácp na kole zprava předjedu. Na rozdíl od páně Barákova mylného názoru („cyklisté nejsou rychlejší, pokud neporušují pravidla silničního provozu“) jde při dodržení patřičné opatrnosti o naprosto legální manévr, který postuluje paragraf 57, odstavec 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Někteří mi pak vlastní frustraci – jaké ponížení, když je auto pomalejší než kolo! – dávají tzv. sežrat: houkáním, záměrným vytlačováním do krajnice či aspoň nevlídným gestem.
Koexistenci, ne válku
Řešení přitom existují, jsou docela jednoduchá a ve stovkách měst západní Evropy i jinde se už dávno uplatňují. Vedle vzájemné ohleduplnosti (což se nedá jednoduše nařídit) spočívají v co možná největším oddělení autodopravy od pěších a cyklistů, ruku v ruce s tím pak jde redukce prostoru pro automobily ve městech na nezbytné minimum.
Stačí se podívat do Vídně, Mnichova, Amsterodamu, Curychu, Bordeaux a desítek dalších míst: jde to, a ne že ne. Ano, pěší a cyklisté tam, řečeno s panem Barákem, „vládnou silnicím“. Výsledkem jsou přátelštější, čistší a mnohem bezpečnější města. Kdyby to někdo stále nevěděl, tak automobily opravdu emitují život ohrožující toxické látky, zabírají cenné místo a dělají zbytečný rámus. Není mi známo, že by něco takového produkovali jezdci na jízdních kolech.
Možná ze všeho nejdůležitější ale je nezačínat kulturní války ve smyslu „my proti nim“. V tomto případě automobilisté proti cyklistům. A přesně toto Barákův článek dělá. Což je škoda, protože debata o řešení dopravy nejen ve městech si zaslouží víc argumentů a méně ideologie.
