5. března 2010 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

ŠTINDL: Fixní Kocábovy ideje o normalizačním zpravodajství

Michael Kocáb | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michael Kocáb | foto: Lidové noviny

Ministr Kocáb se vyjadřuje zhusta, rád a k ledasčemu. V končícím týdnu si řekl svoje k programu zpravodajského kanálu České televize, konkrétně k tomu, že tam každý den běží zkrácené pětadvacet let staré zprávy "jen tak bez odborného vedení a uvedení do historického kontextu". Je to podle něj stejné, jako kdyby televize v Německu přinášela nekomentované týdeníky z doby Třetí říše, včetně Hitlerových projevů. Sám o sobě tenhle ministerský "výstup" za komentář asi nestojí, je v něm ale možné vysledovat pár docela široce sdílených fixních idejí.

Nejdřív ale bleskově k tomu samotnému pořadu. Ty staré zprávy jsou jeden z mála cyklů, od nějž člověk pokaždé dostane to, co očekával, drží si stabilní úroveň – o tom žádná.

Ta první fixní idea, již je z ministrových kritických slov vyčíst, se týká propagandistické úrovně normalizačního zpravodajství a vůbec tehdejší popkultury. Věřím, že pamětníci, kteří se na výrobě všech těch pořadů podíleli, si dneska moc rádi čtou o tom, jací že to byli velmistři. Jejich práce je i po pětadvaceti letech tak nebezpečná, že jí je nutné neutralizovat pomocí panelu profesionálních "uvaděčů do kontextu".

Je to v něčem analogické vášnivým debatám, které předcházely první porevoluční repríze 30 případů majora Zemana. Kromě morálních otázek se tehdy také řešila údajná síla a přesvědčivost toho díla – jako kdyby nepřipravený a náležitě předem nezpracovaný divák nebyl schopen nahlédnout, jak stupidní ty zprávy nebo ty seriálové případy jsou a vystaven jejich destruktivní vlivu se jal okamžitě zakládat Lidové milice a sestavovat rojnici za účelem pátrání po agentovi Bláhovi.

Ty čtvrtstoletí staré televizní noviny – podle mého názoru – nemůžou nikoho zviklat v ničem. Možná existuje skupina diváků, která je bere vážně, ale ta se tak rozhodla ještě dřív, než si televizi zapnula. Pro ostatní pamětníky představují výmluvnou připomínku marasmu, v němž se část života brodili, pro ty mladší zase okno do světa, jenž formoval jejich rodiče – možná spíš bizarního a legračního než nebezpečného, přitažlivého ale skoro určitě ne. Michael Kocáb ve vládě zastává funkci ministra pro lidská práva, od držitele toho portfolia by se snad dalo čekat, že nebude – alespoň na veřejnosti – implicitně vyjadřovat názor, že lidé jsou nemyslící bytosti, vždy ochotné zbaštit tu nehloupější propagandu a jimž je nutno předžvýkat prakticky všechno, protože nejsou schopni udělat si vlastní závěry, byť by pro to měli sebevýmluvnější podklady. A kdyby to s nimi náhodou takhle bylo, tak by to asi chtělo se znovu zamyslet nad tím, jaká vlastně jsou ta lidská práva, a jestli jsou vůbec potřeba (o příslušném ministerstvu ani nermluvě)

Za slovy Michaela Kocába se dá vysledovati představa značně rozšířená mezi lidmi, kteří vystupují v médiích i těmi, kteří v nich pracují. Rádi si připadáme tak strašně důležitě, co z toho našeho prostředí zazní, formuje miliony mozků jak plastelínu. Trochu bych brzdil.

A nakonec to srovnání normalizačního Československa s Třetí říší, Miloše Jakeše s Adolfem Hitlerem. Samozřejmě je hodně přepálené a taky je v něm taková hodně skrytá lichotka vůči těm, kdo v téhle zemi před pětadvaceti lety žili, režim třeba zrovna neprožívali, nic moc proti němu ale nedělali. Kdyby ten režim by analogický k Třetí říši, mohl by si dneska člověk připadat v jednom ohledu docela dobře Věta "trpěli jsme pod ocelovou knutou toho nejďábelštějšího režimu, v čele s temně charizmatickým vůdcem, šeptem jsme si vyprávěli vtipy a riskovali tak život", z ní trochu líp než "zažili jsme poslední a trapné křeče režimu, vedeného partou natvrdlých strejců, kteří s námi zrovna moc práce neměli".