Stejně tak nedá moc práce se nad takovým výronem z druhé strany pohoršit jako nad projevem myšlení jen markýrujícího elitářství. Pozoruhodné pak bývá, že oba ty střetávající se názory bývají svým způsobem pravdivé. Taky je možné brát tyhle standardizované výměny jako pro obě strany výhodné, v nichž se jedni utvrdí v přesvědčení o svém prorockém daru a druzí přidají ke slušným tržbám ještě libé vědomí, že jsou obětí – v tomto případě nepřejícné kritiky. Tak proč se do toho koloběhu nezapojit, že...
Zdeněk Troška uvedl do kin nový film, jmenuje se Doktor od Jezera hrochů, předesílám, že jsem ho neviděl, slyšel jsem jenom dost třeskutou titulkovou píseň. Poslouchám ji, když tu náhle – hlava plná vzpomínek. Vyvstal mi před očima den, kdy jsem ze služebních důvodů navštívil projekci filmu Kameňák (možná to vlastně byl Kameňák 2). Uvědomil jsem si tehdy, že panu Troškovi skutečně podařilo cosi vyhmátnout, že jeho filmy jsou vyjádřením jakéhosi velmi žádaného životního pocitu (maxiúspěšná komedie Marie Poledňákové Líbáš jako bůh, myslím, nahmátla podobnou žílu).
V těch filmech není naivita červené knihovny nebo superhrdinského příběhu, ani náznak třeba hodně polopatického pobídnutí k tomu stát se trochu lepším nebo něco od života alespoň očekávat. Jsou to příběhy bez kladných postav, v nichž hloupí lidé jednají hnáni potřebou uspokojit ty nejprimitivnější potřeby, pro peníze každý udělá všecko, každý podvede každého, když má tu příležitost, sex je ufuněná křeč.
Lidé říkají, že si na takové filmy chodí odpočinout, není důvod jim nevěřit. Asi se v nich dá najít něco, co člověka uvede do toho "odpočinutého" stavu, určitě to ale není to, že by se v nich nechali přenést na nějaké lepší či zajímavější místo, než jsou ta, v nichž se běžně pohybují. Spíš je to jistý druh uklidnění – ano, všichni ostatní jsou tak velcí pitomci, jak jsme si vždycky mysleli a konečně to někdo taky řekl naplno. A zároveň v tomhle světě člověk nemá na výběr, pokud nechce být za pitomce, musí taky podrážet, shánět a funět, aby náhodou o něco nepřišel. Nic jiného než právě tohle totiž není.
Režisér Zdeněk Troška kdysi uvažoval o politickém angažmá v barvách sociální demokracie. Je možné v tom vidět jistou logiku – lidový tvůrce si vybral stranu, která deklaruje zájem právě o ten "prostý" lid. Stejně tak je možné v té koketerii vidět podivný názorový veletoč člověk, jehož dílo primitivními prostředky vyjadřuje opovržení tím lidem, jejž chce v politice hájit. Třeba se ale pletu a ten obraz lidí, který Troškovy filmy ukazují, tvůrci ani většině publika nepřipadá nelichotivý. A obě strany se jeho prostřednictvím utvrzují v přesvědčení, že není nic nad momentální uspokojení nějakého puzení a metou lidského konání už není ani mít se jako prase v žitě, ale přímo se jím stát.
