Pěkně to shrnuje Bradley Onishi (celý text tady).
"Na mistrovství světa nejde o politiku, ekonomiku nebo náboženství. Nejde tam o naději nebo lásku nebo strach. Nejde tam o mír, násilí, nenávist nebo změnu. Nejde tam o žádnou z těch věcí, protože jde o všechny z nich. Jako vše posvátné se vztahuje k běžnému a normálnímu prostřednictvím paradoxní rovnováhy transcendence a imanence. I když na něm nejde výhradně o náboženství, tak se zdá, že jediný způsob, jak vysvětlit fenomén šampionátu je pomocí kategorií obvykle vyhrazených pro náboženství a posvátno. Mistrovství je velmi komplikovaný rituál, který se odehrává v největším možném globálním měřítku. Překračuje politiku, ekonomiku a víru tím, že je do sebe zahrne. Činí tak tím, že staví do konfrontace lidi, skupiny, národní identity, věrouky a politické okolnosti způsoby, které by v jiném rámci nebylo možné uskutečnit."
Když už jsme u té náboženské stránky mistrovství (při bližším zkoumání je hodně bohatá). Dost se píše o evangelikálech, kteří tvoří páteř brazilského týmu (nejznámější mezi nimi je Kaká). Jsou to lidé nijak extravagantní a rozmařilí - žádná velká rozjuchaná samba, jejíž obraz by člověku naskočil v mysli při zaslechnutí slova Brazílie. Na skvělém kolektivním fotbalovém blogu na stánkách amerického inťošského magazínu The New Republic (hlavní stránka tady – fakt ho čtěte) píše Franklin Foer v souvislosti s kontroverzní postavou přísného trenéra Carlose Dungy o "nikeizaci" pohledu na brazilský fotbal. "Rozšířená představa Brazílie a brazilského fotbalu je v příkrém rozporu s historií té země. Na brazilském státním znaku je motto "Řád a pokrok", což je heslo vypůjčené od francouzského pozitivistického filozofa Augusta Comteho, jež dlouhou dobu formovalo myšlení brazilských vojenských elit a vojenských diktátorů. Tím mottem se zjevně řídí i Carlos Dunga." (celý text tady) Ještě k těm evangelikálům – na utkání Brazílie se Severní Koreou se vypravili zástupci brazilských evangelikálních církví s úmyslem přivést ke konverzi severokorejský sektor v hledišti. Jak to dopadlo, se už v novinách nepsalo, nicméně severokorejští fanoušci jsou prý ve skutečnosti Kimovým režimem zaplacení Číňané, takže asi nic moc.
Existuje celkem univerzální shoda ohledně toho, že Diego Maradona je pako, neznamená to ale, že Argentina nevyhraje a její excentrický trenér k tomu nepřispěje. Ke srovnání Maradony jako hráče a dnešního Lionela Messiho má zajímavou poznámku Jonathan Wilson na blogu v Guardianu. "V diskusi s argentinským kamarádem jsem nedávno vyslechl, že Messi Maradonovy slávy nikdy nedosáhne. Ne kvůli technice nebo dovednostem, ale protože je moc "čistý". A skutečný hrdina, řekl přítel, musí vyzařovat dojem, že bojuje sám se sebou stejně tak jako s protivníkem. Zčásti i proto, že nemůžeme snést představu, že by géniové za svůj talent neměli nějak platit." Příkladem toho sebezničujícího talentu je pro Wilsona odjakživa tým Jugoslávie, který často sestával z hodně nadaných hráčů, kteří ale nakonec museli bojovat hlavně sami proti sobě. Důstojným dědicem téhle tradice je podle něj Srbsko. Wilson sledoval jeho utkání s Německem v presscentru na stadiónu. V druhé půli, kdy Srbsko vedlo a mělo početní převahu se začaly dít věci, Srbové začali – vzhledem k situaci – hrát naprosto sebevražedně.
"Najednou jsem si uvědomil, že nejsme jediný, kdo se v místnosti chytá za hlavu a nervózně buší do stolu při pohledu na to, jak Srbsko s nádherným a vysilujícím odhodláním dál balancuje napokraji propasti. (…) Když i tři místní zaměstnanci, kteří obsluhovali telefonní ústřednu se po závěrečném hvizdu začali objímat a tančit, bylo jasné že kouzlo srbského vnitřního zmatku působí univerzálně. Zeptal jsem se jednoho z nich, proč Srbsku fandil, odpověděl, že proto, "že působili, že se snaží prohrát." Fakt, že ani výhra nad Německem Srbům nakonec k postupu nepomohla, v tomhle kontextu působí zcela přirozeně.
Nakonec ještě trochu té politiky. Laura Spinneyová navštívila ve Švýcarsku tamní Centrum pro výzkum anarchismu. Mimo jiné v jeho sbírkách narazila na čtyři roky starý pamflet, který se jmenuje Anarchistický fotbalový manuál vydaný u příležitosti minulého šampionátu. "Podle něj ke moderní fotbal komerční podnik, kontrolovaný vyšší a střední třídou, jenž zneužívá přirozené lidské soutěživosti k tomu, aby v lidech udusil pocit bratrství a posílil autoritu vládnoucích tříd. (…) Radikální ( v politickém smyslu) fotbalovým fanouškům manuál doporučuje řešení: hrajte méně soutěživě. Například místo utkání v tradičním slova smyslu je možné jen tak kopat do míče. Nebo je možné organizovat hry s otevřeným koncem, ve kterých se neudržuje přehled o skóre, lidé se přidávají a odcházejí, když mají náladu a hraje se, dokud už na hřišti nezbude nikdo nebo jsou všichni už unavení. Třetí možnost je dát hráčům možnost přecházet čas od času z týmu do týmu, což potlačí nežádoucí loajalitu k jednomu dresu. Nebo se na hřišti mohou točit týmy tři, přičemž po každém gólu dojde ke střídání." Velmi anarchistické - začít u představy totální svobody a neochvějně logickými kroky dojít k totální prudě. Více zde. Ta anarchistická vize ideální kopané zároveň jde proti smyslu fotbalu tak, jak ho popsal Bradley Onishi v textu, který jsem citoval na začátku. Jestli má mistrovství být život postihujícím rituálem, musí v něm být taky nějaké místo pro krutost, nespravedlnost. Proto jsem taky – mimochodem - proti tomu, aby se připustila možnost rozhodování po konzultaci s videem. Hra by se tak sice stala spravedlivější, něco důležitého by ale ztratila. Hra by se stala víc sportem a méně dramatem, jehož důležitou součástí je osud – někdy slepý, někdy nepřející, pískající podle bůhvíjakých not, vždycky ale s definitivní vahou.
