Vyloučíme-li jistý počet lidí, kteří skutečně nejspíš cítí při činnosti tak namáhavé a nepříjemné – a tím přenášení své tělesné váhy o nějakých pěkných pár set metrů nahoru je! – cosi jako uspokojení, ba rozkoš, pak normální člověk leze na kopec kvůli tomu, aby tam byl. A když už tam je, pak aby se z něj podíval dolů. To nezní moc přesvědčivě. Přesto na něj leze.
Směr těchto úvah je dosti jiný ve chvílích, kdy tvor zalitý potem se na kopec drápe, a jiný ve chvíli, kdy na něm stoj
Moravskoslezské Beskydy jsou na svém severním hřbetu tvořeny hradbou pěkných kopců, které připomínají mohutné vzpřímené pecny chleba porostlé temnými hvozdy. Jen na vrcholcích jsou některé trochu holé: Dříve, za rozmachu valašského pastevectví, byly podstatně odkrytější a dobytkem spasenější, jak je vidět na sto let starých fotografiích. Po vymizení bačů, koz a hlavně ovcí (skutečně jsem moc ovcí neviděl, dříve existovala stáda až o tisíci hlavách!) zase hřebeny i stráně zarostly stromy, takže člověk má pocit, že tam lesy byly odedávna. Ve skutečnosti se právě v těchto lesích už od konce 18. století mohutně kácelo, pilovalo a rubalo, neboť zdejší dřevo roztápělo hutní průmysl, který se v podhůří Beskyd rozvíjel s rychlostí, jaká neměla v habsburské monarchii obdoby. „Padáte sekerou, na rozkaz z Vídně, hynete pomalu, hynete klidně“, stěžoval si v básni Slezské lesy nacionalistický ekolog Petr Bezruč. Zdejší hvozdy si proto mohly trochu vydechnout až po objevení ostravského černého uhlí, ale to jim zase dalo zabrat jinak, neboť čadící pece a hutě je o to více zásobovaly inhalacemi a bůhví jakými jedy.
Ve srovnání s jinými horstvy naší vlasti se Beskydy jeví jako výjimečné. Jsou to totiž hory spíše východní, tedy karpatsko-slovenské, což znamená, že jsou tvořeny od sebe dosti příkře oddělenými kopci, které jsou na vrcholu dosti špičaté, byť z nich až na výjimky (minule jsem psal o Skalce na Ondřejníku) netrčí skály. Nejsou tedy podobné nakypělému štrůdlu jako Šumava nebo Krušné hory nebo dlouze se táhnoucím homolím jako prahorní Jeseníky nebo naopak kyklopské hradbě mlýnských kamenů, jak dělají dojem Krkonoše. Ne, Beskydy, zvláště ze strany severní, tedy řekněme od Frýdku, se jeví jako úhledné, spořádané a přehledně seřazené, erozemi neomleté horstvo. Další jejich výjimečnost je historická, neboť jsou to jediné velké hory v českém království, které neobydlilo ve větší míře obyvatelstvo německého jazyka, nýbrž je přenechalo z Rumunska či z jaké divočiny přišlému polodivokému pasteveckému lidu, jenž těm horám dal zřejmě jméno, byť se neví, co má znamenat, ale pak se víceméně ochotně poslovanštěl. Tak se Beskydy staly spíše výjimkou v případě našich hor, protože obecně platilo, že hory jsou „jejich“, zatímco vnitrozemské roviny "naše". Tady to bylo spíš naopak, údolí s městy, které tu začínají na samé Fr... (Frenštát – Frankstadt, Frýdlant – Friedland, Frýdek - Friedeck, Příbor – Freiberg...) byla až tak do přelomu století jejich, „naše“, tedy „české“, byly hory, tedy ty Beskydy... Ale ani to nebylo tak jednoduché, neboť lze se domnívat, že ti pastevci si s nějakou národností hlavu příliš nedělali. I tím se ostatně trápil autor Slezských písní.
Po vymizení bačů, koz a hlavně ovcí (skutečně jsem moc ovcí neviděl, dříve existovala stáda až o tisíci hlavách!) zase hřebeny i stráně zarostly stromy
Během své dvoudenní chůze po Beskydech jsem od Ostravice vylezl na Lysou horu (1323 m), pak sešel k přehradě Šance, zase vylezl na Malý (1173 m) a pak na velký Smrk (1276 m), sešel dolů na Podolánky, přespal tam v socialistickém hotelu Srdce Beskyd, kde jsem nevěděl, mám-li držet palce Polákům či těm našim, druhý den pak přes Martiňák došel po modré do Horní Bečvy, v Zavadilce se nechtěně sešel s civilizací masového typu a pak zase vystoupal přes Skalíkovu louku na Pustevny, odkud došel na Radhošť (1129 m) a s pocitem, že již toho mám plné zuby, sešel dolů přes Trojanovice na nádraží frenštátské, odkud mě vlak dovezl do Kunčic, o nichž jsme psal minule. Zajímalo by mě, jestli by mi někdo, kdo se vyzná, poradil lepší tour... Nyní se pokusím své dojmy poněkud rozepsat.
Zajímalo by mě, jestli by mi někdo, kdo se vyzná, poradil lepší tour.
Na nejvyšší beskydský kopec, Lysou horu, šlo tu sobotu procesí, nikoli však to s těmi korouhvemi. Všemožný lid, starý i mladý, zdatně vypadající i pupkatý či neduživý, valil se ve skupinkách či v dvojicích vzhůru po cestě od Ostravice, tedy ze směru západního. Co chvíli jsem se ocitl v některém houfu a bezděky se zaposlouchal do hovoru, v nichž velmi často se ozývala touha dáti si pivo či, jak všeobecně lid říká, pivko. Jazykově jasně převládala ostravština či podobné severomoravské dialekty, sem tam se někdo ozval polsky, což mohl i tak být státní občan. Muži vydávali pachovou stopu, která, v případě, že jste se na někoho nechtěně nalepil a šel v těsné blízkosti za ním, měnila se v odér dosti nepříjemný. Téměř všichni byli oblečeni do pestrých „outdoorových“ kostýmů, v kterých však náš lid chodí i po městě, takže je to jedno. Vzpomínal jsem na horala Petra Placáka, který by nejspíše i v tomto počasí šel v saku a v manšestrových šortkách. Jenže ten by nespíš na takovou lidovou horu asi vůbec nešel. Můj oděv by neutrální a přiměřený.
Na nejvyšší beskydský kopec, Lysou horu, šlo tu sobotu procesí, nikoli však to s těmi korouhvemi.
Moje demokratické přesvědčení velmi trpí téměř vždy, když se setkávám s autentickými projevy chování lidu. Zde jsem s odporem hleděl co chvíli na nějaký odpadek, který ležel podél cesty. Obaly od sušenek, bonbónů, nanuků, desítky papírových kapesníků... Občas i plastové láhve. Jaká to musí být mentální struktura, jež je schopna v přírodě, ba vůbec, vzít papír, vysmrkat se do něj a hodit ho do borůvčí! Jaké hovadské procesy se rodí v takové palici? To přece nemohou dělat jen děti a pokud ano, tak u slušných rodičů, by to udělaly jen jednou. To páchá sorta lidí, která má stejné volební právo jako my, klade si stejné, ba nejspíš větší nároky a požadavky na vše možné než my, to ona způsobuje, že kamkoli přijdete, ozývá se z rádia odporná hudba, že jídla jsou šizená, polívky studené, že veřejné záchody strašné... Takto medituje, hledal jsem někoho, kdo by přede mnou odhodil třeba banánovou slupku, že bych jej okamžitě ztrestal. Vtom se za mnou ozvalo: „Pane, něco vám vypadlo.“ Otočil jsme se a ano, na zemi ležel můj posmrkaný šnuptychel.
To přece nemohou dělat jen děti.
Jestliže cesta vzhůru podobala se průvodu, pak nahoře se jednalo o shromaždiště. Lid obsadil vrchol, který se strakatě chvěl barvou jejich trikotů. Dva bufety byly obleženy turisty, kteří hned, jak na ně přišla řada, zalévali svá hrdla litry piva. I jinde po své cestě jsem uznal, že pivo patří k zdejšímu turismu a představa, že by si turista nedal pivo, ale třeba jen by se napil vody, je snad kacířská.
Lid obsadil vrchol, který se strakatě chvěl barvou jejich trikotů
Pokud je na Lysou horu vidět, pak ji i ten, kdo je v Beskydech poprvé, pozná, neboť z ní ční anténa. Z pohledu bezprostředního jde o dosti obludnou stavbu z konce sedmdesátých let, která však určitě má své obdivovatele. Já jsem dělal, že to nevidím a spíše se rozhlížel po okolí. Výhledy jsou tam ze všech stran nádherné a určitě patří k nejkrásnějším, k nimž lze v téhle zemi vylézt.
Pokud je na Lysou horu vidět, pak ji i ten, kdo je v Beskydech poprvé pozná, neboť z ní ční anténa.
I Lysá hora se stala dějištěm nacionálního konkurenčního zápasu, který byl veden mezi národními turistickými spolky, což byla de facto kultivovaná forma nacionalistického hecování. V tomto regionu se odehrávala bitva mezi německou Beskydskou jednotou (Beskidenverein) a Klubem českých turistů, který měl trochu zpoždění. Zjednodušeně by se dalo říci, že si oba zemské národy tehdy rozdělily Beskydy na část radhošťskou, již si „přivlastnili“ Češi, a část lysohorskou, kterou „měli“ Němci. Ti „obsadili“ Lysou horu, jejich Kahlberg, už v roce 1880, kdy tu postavili útulnu pojmenovanou po arcivévodovi Albrechtovi, císařovu bratrovi, kterou po roce 1918 museli přejmenovat na Slezský dům – Schlesier Haus. (Jinde se píše, že ubytovnu otevřeli až v roce 1895, kdy arcivévoda zemřel, takže dům dostal jméno na jeho počest.) Teprve v polovině třicátých let Češi heroickým úsilím smyli hanbu stavbou chaty, kterou pojmenovali po žijícím klasikovi, Petru Bezručovi, kterého pozvali na položení základního kamene 1. října 1932, jež se konalo za velké účasti lidu. Petr Bezruč se však nezúčastnil, ale poslal shromáždění básničku, jejíž úroveň myslím opět budí pochybnosti, jak to vlastně s těmi Slezskými písněmi bylo:
„Na Lysu se něchtělo,
Běželť syn v srpnu horami,
Něch je při Vas veselo
A deň švarny budiž s Vami.“
Zjednodušeně by se dalo říci, že si oba zemské národy tehdy rozdělily Beskydy.
Tento zápas, v němž Češi už dávno známým způsobem zvítězili, pokračuje aspoň písemně. Na naučné ceduli, umístěné na vrcholu, si lze třeba přečíst: „Vzrůstající obliba Lysé hory u českých turistů byla pro místní Němce, podléhající dobovému nacionalismu, trnem v oku. Pro trvalé zajištění německého vlivu na Lysé hoře bylo rozhodnuto postavit zde velkou turistickou chatu.“ Takže, když něco někdo postavili Němci, bylo to proto, aby zajistili svůj vliv. Když to postavili Češi, kteří pochopitelně "dobovému nacionalismu" nepodléhali, bylo to proto, aby spravedlnost zvítězila. S uspokojením lze napsat, že obě chaty, jak česká, tak kdysi německá, postupně vyhořely v letech sedmdesátých. Horské chaty jsou vůbec velmi hořlavé. Dnes se zase něco na Lysé hoře staví, přečíst si o tom lze jistě cosi jinde.
Pokud je na Lysou horu vidět, pak ji i ten, kdo je v Beskydech poprvé pozná, neboť z ní ční anténa.
Obešel jsem vrchol a snažil se nevrážet do početného davu. Málem mne však smetla skupinka běžců obojího pohlaví, kteří zde dobíhali jakýsi bláznivý závod do vrchu. Se soucitem jsem hleděl na jejich strhané a nezdravé výrazy a divil se, proč takové tělo ničící martyrium podstupují. Nutí je někdo? Je to nějaké pokání? Jakýsi masochismus? Sebetrýznění? Kroutě hlavou nad lidskou pošetilostí, opouštěl jsem Lysou horu.
Nutí je někdo?
Nebudu unavovat sebe ani případného čtenáře popisem cesty, která byla přede mnou a kterou jsem urazil. Skutečností bylo, že lid se pomalu vytrácel a po nějaké hodině, když jsem se dostal hlouběji do beskydského nitra, potkával jsem chodce již jen zřídka. Sestupoval jsem do hlubokého údolí, takže pohyb, tedy chůze, byl rovněž nepříjemný, ovšem zdaleka ne tolik namáhavý. Zvláštní radost z toho klesání jsem nepociťoval, neboť jsem věděl, že o kolik sestoupím, o tolik budu muset za nedlouho opět vylézt.
Neboť jsem věděl, že o kolik, o tolik budu muset za nedlouho opět vylézt
V údolí mě čekala vodní nádrž Šance, která však žádnou šanci na osvěžení neposkytovala, neboť koupání je v ní od té doby, co se tu utopila Maryčka Magdonova zakázáno.
V údolí mě čekala vodní nádrž Šance.
A zase jsem lezl, či jak říkal Bezruč, plazil se nahoru na horu. Zdolal jsem Malý Smrk a pak i velký Smrk. Široko daleko již nebylo živé duše, tedy lidské duše. Ze zajímavější zvěře tu prý žije rys ostrovid a občas se objeví i vlk, výskyt medvěda je rovněž zmiňován, ale pamatuju si, že když před lety se vypravil sem do hor o něm psát Jáchym Topol, nalezl s horaly jen několik chlupů, několik drápanců na kůře a staré lejno, které ani nemuselo být medvědí. Z ptactva se tu vyskytuje jeřábek lesní, strakapoud bělohřbetý, holub doupňák a sympatický lejsek malý. Jen málokomu se již podaří spatřit tokajícího tetřeva hlušce, ani mně se to nezdařilo, ale právě zde by k tomu byla jistá naděje. Tedy ne zde konkrétně u té cedule, ale někde na úbočinách. Tetřev, provádějící své bláznivé zásnubní úkony, při nichž tento jinak rozumný samotář, naprosto ztrácí soudnost a ostražitost a mění se v idiota, kterého lze prý chytit jen tak do ruky, je jedním z bizarních projevů krutě zábavné přírody, jež si se svými dětmi dělá, co chce. Ale to jsem odbočil.ˇ
Široko daleko již nebylo živé duše, tedy lidské duše.
A opět jsem klesal dolů do hlubin beskydských hvozdů. Den se již schyloval k večeru a slunce stále krutě pálilo. Litoval jsem pozdě, že jsem tak podcenil výbavu a nevzal si ani krém na boty, ani moskytiéru, ani paraple. Zcela nechráněn jsem se prodíral maliním, ostružiním, kapradiním a jiným lesním sajrajtem, plašil lesní havěť, pil z horských bystřin a hlad sytil syrovými hřiby, slimáky a svatojánským hmyzem. Po několika hodinách, na pokraji vyčerpání, jsem stanul před branami Srdce Beskyd.
Na pokraji vyčerpání, jsem stanul před branami Srdce Beskyd.
S úžasem jsem hleděl na to monstrum. Uprostřed lesů, na okraji lučin a pasek, se rozkládá mohutný železobetonový kolos, který tam jako by zanechala podivná civilizace, která neznala rozměry, míru a vkus – nelze tvrdit, že by tato civilizace zcela zanikla, ale přece jen se už trochu mírní, respektive její hnusné projevy se přenesly spíše do sféry individuální. Onen hotel, či jak to nazvat: ale hotel to bezesporu je, neboť má věci jako hotel, by okamžitě měl být prohlášen za památku a chráněn zákonem, neboť chce-li někdo zažít návrat o takových třicet let zpátky, do reálného socialismu, má zde skvělou příležitost. Stěny obložené mramorovými deskami, jež byly z poloviny puklé a oprýskané, na podlaze strašné plstěné koberce typu jekor, okna a dveře v těžkých kovových rámech. Vše mohutné, masivní, robustní, divně ošklivé a jaksi ponuré. Obrovská recepční hala, kde je to cítit zatuchlinou, přestože nelze říci, že by tu nebylo čisto. Příšerná rádoby „avantgardní“ výzdoba: keramická stěna znázorňující snad život prvoků, zaprášená tapisérie s lidový zbojnickými výjevy, obrovský „umělecký“ lustr z těžkého skla vrůstající do jakési vyschlé a snad k odklepávání popelu vhodné fontány, z níž trčí nějaké měděné tyče. Byl jsem u vytržení.
S úžasem jsem hleděl na to monstrum.
Když jsem si den předtím telefonicky objednával nocleh, zeptal jsem se, zda mají na pokoji televizi. Přiznávám se, že jsem toužil vidět, jak český tým vyřadí Poláci. V telefonu mne uklidnili, že televize samozřejmě na pokoji je. Když jsem se nyní chtěl ujistit, milá, byť poněkud zmatená paní recepční, mne znovu ujistila, že televize skutečně na pokoji je, ale vzápětí dodala, že jde jen Nova. Strnul jsem: ale já nechci Novu! Já se včera neptal, zda máte televizi jako přístroj, ale zda máte televizi, na níž se lze dívat. A já se nechci dívat na Novu či na jakoukoli libovolnou televizi, ale na fotbal, řekl jsem. Paní recepční mě uklidnila, že se to centrálně přeladí a místo Novy budou všichni moci naladit fotbal. Tomu jsem příliš nerozuměl. V televizi v mém pokoji šlo však je zrnění. Ani jsem se nedivil. Fotbal jsem tedy sledoval kolektivně v hotelové hale na obstarožním přístroji spolu s několika účastníky jakéhosi soustředění mladých orientačních běžců za rádiem, jak jsem pochopil z toho, že i večer chodili se sluchátky a se startovními čísly. Někteří funkcionáři či trenéři dávali okázale najevo, že je fotbal nezajímá, ba jím pohrdají. Přišli k televizi, mávli rukou a řekli, že to stejně prohrajeme a šli dál. Já jsem pod vlivem jejich nepřízně začal fandit Čechům. Jak známo, pomohlo to.
Fotbal jsem tedy sledoval s několika účastníky jakéhosi soustředění mladých orientačních běžců za rádiem.
Ráno jsem ještě jednou obhlédl hotel, který, jak mi prozradila paní recepční, byl na přelomu 70. a 80. let, tedy v nejkrásnějších letech husákismu, postaven pro válcíře plechu z Bohumína. Tři sta padesát si jich tu mohlo, v srdci Beskyd, hojit svá zválcovaná těla i duše. Hotel je dávno privatizovaný, to jméno je rovněž polistopadové, ale jinak se tu snad s ničím nehnulo. Chtěl jsem paní recepční navrhnout, ať se to jmenuje třeba Beskydský Husák nebo Anticharta nebo Švorcová na horách, ale raději jsem nic neříkal. Co taky ona s tím mohla dělat? A koneckonců proč taky?
Ráno jsem ještě jednou obhlédl hotel.
Nebudu tu již zdržovat popisem cesty před Horní a Prostřední Bečvu, která vede kus po rušné silnici, což se mi vůbec nelíbilo, a nebudu se ani rozepisovat o návštěvě velkokapacitní restaurace Zavadilka, kde je jídelní lístek vtipně ve valašštině a na toalatě visí obscénní kreslené vtipy, na nichž primitivně nakreslení Valaši jebou ovce, což je také humorné. Vznesu se opět do horských výšek, jež jsem zdolal s vypětím vůle a po nějaké době už se blížil k Pustevnám a tedy k Radhošti.
Vznesu se opět do horských výšek.
Zde jsem opět nalezl civilizaci, které bych se raději vyhnul. Vinou toho, že Pustevny jsou dobře a lehce přístupné z jedné strany po pohodlné silnici a z druhé, frenštátské, je se možné sem nechat vyvézt lanovkou, připomínal ten jinak docela pěkný kout matějskou pouť či podobnou lidovou atrakci. Přispívaly k tomu boudy s různým kýčovitým sortimentem, jako jsou dřevěné pomalované valašky, směšné klobouky, dečky napodobující snad ovčí houni a podobně. To bylo doplněno nepoživatelnými produkty folklórní kuchyně, frgály v igelitu, štramberskými uchy vhodnými tak na vytažení plomb nebo zaručeně pravým valašským trdelníkem, což je, jak známo, lepkavá blbost, která se v Čechách poprvé objevila před pár lety. Ale možná přeháním... Já jsem si ostatně uvědomil, že kdysi dávno, snad jako čtyřletý či pětiletý, jsem tu s rodiči byl a s velkou hrdostí si odsud odnášel valašku, kterou jsem pak švihal kolem sebe s takovou vervou, že mi musela být odejmuta. Touto vzpomínkou dojat, jsem pak pohlížel na ten jarmark shovívavěji.
Zde jsem opět nalezl civilizaci, které bych se raději vyhnul
Cesta z Pusteven na vrchol Radhoště, té „strážné hory naší národnosti“ (Arne Novák), zabere ještě nějaký čas a vyčerpá poslední síly. Část z nich jsem věnoval obhlídce pitoreskních domů, které podle návrhů Dušana Jurkoviče nechala postavit na začátku 20. století Pohorská jednota Radhošť. Ano, zde měl být slovanský charakter těchto hor demonstrován co nejnázorněji, což ty dračí domky, jimiž velký Jurkovič anticipoval exteriéry filmu sovětského Mrazík, skutečně splňují důkladně. Nejdřív jsem byl skoro zaražen orientální barevností a ornamentálností, která budí dojem, že ze dveří vyleze baba jaga nebo se zpoza prkna vyplazí nějaký čínský drak. Pak však jsem přicházel oněm barevným fantasmagorickým domům na chuť, kterou jsem si spravil i v restauraci Libušín, kde to uvnitř též stojí za to.
Dračí domky, jimiž velký Jurkovič anticipoval exteriéry filmu sovětského Mrazík.
Pokračoval jsem po návrší, z nějž byl nádherný pohled jak na stranu severní, kde ležel u nohou Frenštát, Ondřejník, ba vidět byl i lom Koutouč a štramberská Trúba, jíž se budu věnovat příště, tak i jižní, kde se v oparu tetelily nižší hory beskydské přecházející v horstvo hostýnské či jaké. Ale to jsem se již pomalu loučil s takovými obrazy.
Pokračoval jsem po návrší.
Došel jsem samozřejmě ještě k té populární pivní obludě, která má představovat obskurního boha Radegasta, který ale nemá s Radhoštěm nic společného...
Došel jsem samozřejmě ještě k té populární pivní obludě.
...a na konec došel ke kapli Cyrilo-metodějské, před níž stojí sousoší věrozvěstů od stejného autora, tedy Albína Poláška, rodáka frenštátského a občana amerického. Ti dva se dívají směrem k Radegastovi, kterému stejně jako on jim, tak ani oni jemu tady do očí pohlednouti nemohli, přestože romantická báchorka stvořená v romantických hlavách vypráví, že sem solunští bratři vyšplhali a svalili sochu ďábelského Radegasta či jinak Svarožice zvaného. Ale to je jen báchorka.
Až sem se solunští bratři vyšplhali.
Tady jsem už byl téměř zase sám. Postál jsem u těch bratrů, poděkoval jim za hlaholici i cyrilici a zároveň jim dal najevo, že přece jen ta latinka nám sedí lépe, i když mnohým by azbuka nevadila. Řečtí bratři přikývli, že to berou, že se prostě snažili nám pomoci, když jsme byli tak zaostalí, že to je koneckonců jejich řecká klasická povinnost, šířit kulturu a civilizaci, ale že chápou, že jsme teď latiníci. Poděkoval jsem jim též, že díky nim bude brzy, 5. července, jeden den volno, a pak ještě jeden den díky Husovi, takže nevyjdou noviny a já zase budu moc někam zajet a pak se sem o tom rozepsat, což oni jistě chápou, vždyť to taky dělali, třeba jak byli u těch Chazarů, to bylo pěkné. Oni se zatvářili potěšeně a naznačili, že není zač, že jsou též rádi, že je volno, i když jak slyšeli většina Čechů neví proč, snad si myslí, že je to svátek nějakých zvěrolékařů či co... Tak jsem se zasmáli, jak je ten národ zase pitomý, ale pak už jsme se rozloučili a já sestupoval do údolí. Měl jsem před sebou ještě pěknou štreku.
Tak jsem se zasmáli.
(Maryčka se samozřejmě v přehradě utopit nemohla, neboť ta byla dobudována až v roce 1970. Nicméně v místech, jež vodní dílo zatopilo, se nejspíš vrhla do „šumivé, divoké Ostravice“. Koupat se v té přehradě však skutečně nesmí. Pije ji Ostrava. Když nepije něco jiného.)
